Ten, který přichází
Ten, který přichází

80. kapitola - V hrobě

79. kapitola - Porážka satana 81. kapitola - Zmrtvýchvstání

„Josef sňal tělo z kříže, zavinul je do plátna
a uložil do hrobky vytesané ve skále.“
(Lukášovo evangelium 23,53)

Den ponížení konečně skončil. Když zapadlo slunce a začínala sobota, Boží Syn již odpočíval v hrobce.

Na počátku, po dokončení stvoření světa, Otec a Syn v sobotní den odpočívali. Teď, po dokončení díla záchrany lidstva, Ježíš odpočíval znovu.

Až Bůh odstraní hřích a všechno obnoví, bude sobota, den určený k uctívání Stvořitele a Zachránce světa, stále dnem odpočinku a radosti. Každou sobotu vzdají zachránění lidé úctu Bohu.

Po Ježíšových posledních slovech pronesených na kříži se ozval ještě jeden hlas. Bylo to vyznání římského vojáka, velitele setniny:

„Tento muž byl opravdu Boží Syn!“

V den Ježíšovy smrti vyznali tři lidé svoji víru v Ježíše – římský velitel setniny, Šimon nesoucí kříž a zločinec ukřižovaný společně s Ježíšem.

Přiblížil se večer a na Golgotě zavládlo podivné ticho. Většina lidí se nepřišla podívat na Ježíšovo ukřižování ze zášti, ale ze zvědavosti. Nechali se strhnout rozzuřeným davem a také se Ježíšovi vysmívali. Poté, co se na zem snesla zvláštní tma, je začaly trápit výčitky svědomí. Když se tma rozplynula, provinile a mlčky se vraceli domů s přesvědčením, že kněží obvinili Ježíše neprávem a Ježíš skutečně mohl být zaslíbeným Mesiášem. Za několik týdnů, kdy učedník Petr kázal během Letnic o Ježíšovi jako o Mesiáši, byli mezi tisíci dalších, kteří v Ježíše uvěřili a stali se jeho následovníky.

Židovské vůdce však Ježíšova smrt a události, které ji doprovázely, nijak nezasáhly. Temnota zahalující jejich mysl byla hustší než tma, která zakryla kříž. Ale už v hodině zdánlivého vítězství se do jejich mysli začaly vkrádat pochybnosti a obavy z toho, co bude následovat. Při otřesech země se také otřásla jejich sebedůvěra. Z mrtvého Ježíše měli náhle větší strach než ze živého. Chtěli lidem zabránit nadále se zajímat o Ježíšovo ukřižování. Pod záminkou blížící se velikonoční soboty požádali Piláta, aby urychlil smrt ukřižovaných a aby došlo k sejmutí těl ještě před západem slunce.

Pilát žádosti vyhověl. Vojáci zlámali oběma zločincům nohy, aby se na nich už nemohli vzepřít a následně se nadechnout a aby tak zemřeli rychleji. Ježíš byl už v té době mrtvý. Vojáci byli překvapeni okolnostmi popravy a Ježíšovým chováním, a proto jemu nohy nezlámali. Nevědomky tak naplnili nařízení Písma o velikonočním beránkovi, které stanovovalo, že mu nesmí být zlámána žádná kost.

Kněží a vůdcové lidu se podivili, že Ježíš již zemřel. Nestávalo se, že by někdo skonal během šesti hodin po ukřižování. Chtěli se ujistit, zda je Ježíš skutečně mrtvý, a tak přikázali jednomu z vojáků, aby do jeho boku zabodl kopí. Z rány ihned vytryskla voda a následně krev.

Po vzkříšení kněží šířili mezi lidmi zprávu, že Ježíš vlastně na kříži nezemřel, ale pouze omdlel a později se probral k životu. Bodnutí kopím však tuto lež vyvrací. I kdyby Ježíš nebyl mrtvý, tomuto zranění by okamžitě podlehl.

Nebyla to ale rána kopím nebo utrpení na kříži, co Ježíše usmrtilo. Ježíšovi puklo srdce, které se zlomilo pod tíhou hříchů světa.

Zmalomyslnění učedníci

Naděje učedníků se rázem rozplynuly. Až do poslední chvíle nevěřili, že by jejich Mistr mohl zemřít. Nyní byli zdrceni. Nepomohly jim ani vzpomínky na to, jak Ježíš tyto události předpověděl. Ztratili víru. Nikdy si Ježíše tolik nevážili a nikdy jim nechyběl tak citelně, jako právě nyní.

Chtěli jej důstojně pohřbít, ale nevěděli jak. Lidé popravení za podvratnou činnost proti římské vládě byli pohřbíváni jako zločinci na zvlášť vyhrazeném místě. Jan s několika galilejskými ženami zůstali u kříže, neboť si nepřáli, aby Ježíše pochovali vojáci. Byli však bezradní, jak jim v tom zabránit, protože od židovských vůdců nemohli očekávat žádnou pomoc.

Josefova žádost

V této bezvýchodné situaci přišli učedníkům na pomoc Josef z Arimatie a Nikodém. Oba byli členy židovské velerady, měli značné bohatství a společenský vliv. Předsevzali si, že zajistí důstojné uložení Ježíšova těla.

Josef zamířil k Pilátovi a vyžádal si tělo mrtvého Ježíše. Kněží ale Pilátovi Ježíšovu smrt záměrně zamlčeli, a tak se teprve od Josefa dozvěděl, že Ježíš už zemřel. Nechal si tedy předvolat velitele vojáků a ten mu podal zprávu o všem, co se na Golgotě událo. Potvrdil tak Josefovu výpověď. Nato Pilát Josefově žádosti vyhověl.

Josef se vrátil ke kříži. Nikodém s sebou přinesl vzácné byliny určené k balzamování. Ani tomu nejváženějšímu občanu Jeruzaléma by po smrti nebyla projevena větší úcta.

Ježíšovy učedníky jednání Josefa a Nikodéma překvapilo, poněvadž se ani jeden z nich k Ježíšovi za jeho života veřejně nehlásil. Vyloučili by je za to z velerady a nemohli by tam svým vlivem Ježíše ochraňovat. Kněží však jejich náklonnost k Ježíši vytušili, a proto Ježíše odsoudili za jejich nepřítomnosti. Nyní už svou oddanost nemuseli dále skrývat a přišli učedníkům na pomoc. Svým vlivem je také ochraňovali před hněvem kněží.

Opatrně sundali tělo z kříže. Při pohledu na umučeného Ježíše jim z očí vytryskly slzy. Josef vlastnil novou hrobku vytesanou ve skále. Připravoval ji pro sebe, ale protože se nacházela blízko Golgoty, poskytl ji pro pohřbení Ježíše. Bezvládné tělo zavinuli do plátna a položili na studenou zem. Vchod hrobky zavalili obrovským kamenem a odešli.

Stmívalo se a Marie Magdaléna s ostatními ženami se stále zdržovaly u hrobu. Plakaly nad smrtí svého Mistra. Během západu slunce se vydaly domů, aby zachovaly sváteční sobotní klid.

Neklid protivníků

Pro učedníky, kněze, vůdce lidu a všechny lidi v Jeruzalémě nastala nezapomenutelná sobota. Začala oslava velikonočních svátků a Mesiáš, na něhož slavnosti symbolicky ukazovaly, ležel mrtev v hrobě. Lidé naplnili chrámové nádvoří a velekněz oděný v honosném rouchu společně s ostatními kněžími zahájili slavnostní obřad.

Všech přítomných se ale zmocňoval podivný pocit, jako by něco nebylo v pořádku. Neuvědomovali si, že Ježíšovou smrtí došlo k naplnění proroctví a symbolů velikonočních svátků. Hlavní místnost chrámu, svatyně svatých, kterou měl možnost jednou ročně vidět pouze velekněz, byla nyní otevřená, neboť opona, která ji zakrývala, byla roztržená. Bůh změnil její účel a každý do ní mohl z dáli nahlédnout. Kněží tím byli velice znepokojeni. Naplňovala je neblahá předtucha, že se blíží nějaká pohroma.

V době mezi ukřižováním a vzkříšením mnoho lidí studovalo proroctví o Mesiáši. Někteří hledali v Písmu důkazy, že Ježíš nebyl tím, za koho se vydával. Druzí se naopak na základě proroctví chtěli utvrdit, že Ježíš je Mesiáš. Ať byly jejich pohnutky jakékoli, všichni dospěli ke stejnému závěru: Ukřižovaný Ježíš je Mesiáš, Zachránce světa. Uvěřilo v něj i mnoho kněží a po vzkříšení jej vyznávali jako Syna Božího.

Nikodém si připomněl Ježíšova slova, která zazněla při jejich rozhovoru na Olivové hoře:

„Vzpomínáš si, co Izraelcům zachránilo život na poušti, kde je ohrožovali jedovatí hadi? Jak Mojžíš vyzvedl na sloup bronzového hada, a kdo na něj pohlédl s vírou, zachránil si život? Tak i já musím být vyzdvižen na kříž. Každý, kdo ve mne uvěří, se narodí pro věčnost.“

Tato slova pro něj přestala být tajemstvím. Nikodém litoval, že se nestal Ježíšovým učedníkem ještě za jeho života. Vyslechl modlitbu za Ježíšovy vrahy i slova pronesená ke zločinci na vedlejším kříži. Byl jimi dojat. Když Ježíš zvolal vítězným hlasem „ Je dokonáno!“, Nikodémova víra se utvrdila. Kříž, který zanedlouho zmařil naději učedníků, přesvědčil Josefa i Nikodéma, že Ježíš je skutečně Božím Synem.

Nikdy předtím se o Ježíše nezajímalo tolik lidí jako nyní, když byl mrtev… Lidé ale ještě stále přinášeli nemocné a trpící na chrámové nádvoří a volali: „Hledáme lékaře Ježíše!“ Ruce, které uzdravovaly, však nehybně ležely v hrobě. Na Ježíše se ptalo tolik lidí, že se kněží nakonec rozhodli vyhnat z chrámového nádvoří každého, kdo jej hledal. Na jejich rozkaz byli k branám rozestavěni vojáci a nesměli pustit dovnitř nikoho, kdo přišel s nemocným či umírajícím člověkem.

Mnozí lidé byli přesvědčeni, že svět utrpěl Ježíšovou smrtí velkou ztrátu, a začali se zajímat o důvody jeho odsouzení. Kněží náhle zpozorovali, že se lid obrací proti nim. Nejvíce se však děsili naplnění Ježíšovy předpovědi, že vstane z hrobu a oni ho opět spatří. Jeho slova „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ je nenechávala klidnými.

Byli tak bezradní, že neváhali porušit sobotní klid a svolali radu k rozhodnutí, co se má udělat s Ježíšovým mrtvým tělem. Farizejové a kněží se domluvili a požádali Piláta:

„Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl: ‚ Třetího dne opět vstanu k životu.‘ Dej tedy aspoň tři dny hlídat hrob, nebo přijdou jeho učedníci, ukradnou ho a pak budou lidem namlouvat, že vstal z mrtvých.“

„Dobře,“ řekl Pilát, „postavte tam stráž.“

Na kámen, který zakrýval hrobku, vojáci napnuli provazy. Jejich konce připevnili ke skále a zapečetili římskou pečetí. Hrob hlídalo sto vojáků. Bez svolení Římanů nemohl nikdo kámen odvalit. Ježíšovo tělo bylo v hrobce zabezpečeno tak důkladně, jako by tam mělo zůstat navěky.

Snaha zabránit Ježíšovi znovu ožít však vyšla nazmar. Dokonalé zajištění Ježíšova hrobu se stalo tím nejpřesvědčivějším důkazem, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Čím více vojáků jej hlídalo, tím více svědků bylo této slavné události přítomno. Římská stráž nemohla zadržet Pána života v hrobě. Okamžik Ježíšova vysvobození se přiblížil.

K zamyšlení:

  1. Proč byli kněží a vůdcové lidu tak rychlou smrtí Ježíše udiveni?
  2. Proč přišli Nikodém s Josefem pomoci učedníkům pohřbít Ježíšovo tělo?
  3. Co vedlo mnohé lidi ke studiu proroctví o Mesiáši?
  4. Proč měli vojáci zapečetit a hlídat hrob?
  5. Jsme vděční za svůj život Ježíši, Pánu života?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 27,57–66; Gn 2,1; Jb 38,7; Dt 32,4; Kaz 3,14; Iz 66,23; Mt 27,54; Nu 9,12; J 19,34–37; Mt 27,50; L 23,46; L 23,56; J 3,14–15; J 2,19; Mt 20,18–19Ž 2,1–4

79. kapitola - Porážka satana 81. kapitola - Zmrtvýchvstání
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím