Ten, který přichází
Ten, který přichází

58. kapitola - Lazarovo vzkříšení

57. kapitola - Bohatý mladík 59. kapitola - Nekalá domluva

„Kde zůstala tvoje víra, že se Bůh oslaví? “
(Janovo evangelium 11,40)

Jeden z nejbližších a nejvěrnějších Ježíšových učedníků byl Lazar. Spolu se svými sestrami Marií a Martou bydlel v Betanii, malém městě poblíž Jeruzaléma. Ježíš udržoval s celou jeho rodinou vřelé přátelství a často jejich dům navštěvoval. Neměl svůj domov, a tak byl rád, když si mohl odpočinout v klidné domácnosti svých přátel. Nemusel s nimi mluvit v podobenstvích jako s lidmi na veřejnosti, ale otevřeně a s důvěrou.

Marie ráda naslouchala Ježíšovým slovům. Jednou byla její sestra Marta natolik zaneprázdněna přípravou pohoštění, že přišla k Ježíši a postěžovala si: „Pane, nevidíš, co mám práce, a že Marie si jen tak sedí? Pošli ji, ať mi pomůže!“

Ježíš jí vlídně odpověděl: „Milá Marto, ty se moc staráš a příliš se namáháš pro věci, které za to nestojí. Člověk nepotřebuje mnoho. Vlastně jen jedno, což Marie pochopila, a nikdo jí to nevezme.“

Ježíš Martě připomněl, že by se měla zaměřit na to, co je opravdu důležité a co má věčnou hodnotu. Slova pravdy, která se tehdy Marie od Ježíše dozvěděla, uchovávala ve své mysli po celý život.

Jednoho dne Lazar náhle onemocněl. Marta i Marie se bály o bratrův život, a tak poslaly Ježíšovi vzkaz: „Pane, tvůj přítel Lazar je vážně nemocný.“ Věděly, že Ježíš může uzdravit jakoukoli nemoc, a spoléhaly na to, že k nim brzy přijde.

Učedníci byli překvapeni, jak Ježíš zareagoval, když se o Lazarově nemoci dozvěděl. Nezdál se být smutný ani ustaraný, pouze řekl: „Nebojte se, Bůh nechce Lazarovu nemoc ani smrt, chce jen oslavit svého Syna.“ A další dva dny pak zůstal na místě, kde pobýval. Učedníky to ještě více udivilo, poněvadž věděli, jak vřelý vztah měl Ježíš k Lazarově rodině.

Obě sestry Ježíše netrpělivě čekaly, protože se Lazarovi velmi přitížilo. Posel však s Ježíšem nepřišel. Přinesl jim jenom vzkaz: „Ta nemoc není smrtelná.“ Tato zpráva dodala utrápeným sestrám naději. Když ale Lazar několik hodin nato zemřel, prožívaly trpké zklamání.

Uběhly dva dny a zdálo se, jako by Ježíš na Lazara zapomněl. Učedníci znejistěli. Vzpomněli si na věznění Jana Křtitele a jeho usmrcení i na to, že Ježíš tehdy nijak nezasáhl. Podnikne něco nyní? Vtom uslyšeli: „Pojďme do Judska!“

Podivili se, proč vlastně otálel, když měl v úmyslu jít zpět do Betanie. Měli z cesty obavy. Namítali: „Mistře, vždyť tě tam chtěli nedávno kamenovat, a ty se tam chceš vrátit?“

„Proč se bojíte, jako by už nastávala noc,“ odpověděl jim. „Můj den ještě neskončil. Kdo chodí ve dne, nemusí se bát úrazu, protože dobře vidí na cestu. Teprve cesta za tmy je nebezpečná.“

Potom dodal: „Náš přítel Lazar usnul a já ho jdu probudit.“

Učedníky jeho slova potěšila, a proto řekli:

„Tak on spí? To mu udělá dobře.“

Ježíš však nemluvil o uzdravujícím spánku, ale o Lazarově smrti. Řekl jim tedy otevřeně:

„Lazar zemřel a jsem rád, že jsem k němu nepřišel před jeho smrtí. Mohu vám tak podat nový důkaz o své moci, abyste mi uvěřili. Pojďme tam.“

Učedníky jeho odpověď šokovala. Uvažovali: „Skutečně nešel Ježíš za svým přítelem Lazarem proto, aby umřel?“

Ježíš dopustil Lazarovu smrt. Chtěl posílit víru učedníků a celé Lazarovy rodiny. Kdyby Lazara z nemoci uzdravil, neudělal by později zázrak, který je nejpřesvědčivějším důkazem, že je Mesiáš, Syn Boží.

Kdyby byl Ježíš v Betanii, Lazar by nemohl zemřít, neboť v přítomnosti Dárce života by nad ním smrt nemohla zvítězit. Umožnil tedy, aby Lazar podlehl smrti. Pohled na mrtvou tvář milovaného bratra bude pro víru jeho sester náročnou zkouškou, jež je ale zároveň posílí. Ježíš prožíval všechno jejich utrpení.

Lidé, kteří v okamžicích největší bolesti a smutku volají Boha, poznají, že On je jim nejblíže právě v těchto těžkých chvílích. Jejich víra je povzbuzena a mohou čelit dalším životním zkouškám. Jednoho dne se s vděčností ohlédnou za tímto náročným obdobím svého života.

Jakmile přišel Ježíš s učedníky do Betanie, poslal Lazarovým sestrám zprávu a čekal na ně v ústraní u cesty. Podle židovského zvyku byly v jejich domě přítomny kvílející najaté plačky. Kromě truchlících přátel přišli též příbuzní rodiny, mezi nimiž byli i Ježíšovi odpůrci. Do takového prostředí Ježíš nechtěl vstoupit.

Posel předal Martě zprávu tak tiše, že si toho Marie ani nevšimla. Marta vyšla ven a setkala se s Ježíšem. Na jeho tváři se zračila stejná vlídnost a přívětivost jako dříve. Vybavila se jí slova, která si s Marií neustále opakovaly: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by jistě nezemřel.“ Potom dodala: „Ale já vím, že ani teď Bůh neodmítne žádnou tvoji prosbu.“

Ježíš její víru povzbudil: „Neboj se, tvůj bratr bude zase žít.“

„Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.

„To já přináším vzkříšení a život. Ti, kdo ve mne uvěřili, ať zemřeli nebo ještě žijí, v žádném případě nezemřou navždy. Věříš tomu, Marto?“

Těmito slovy Ježíš připomněl svůj druhý příchod, při němž jeho opravdoví následovníci, kteří zemřeli, vstanou k věčnému životu a ti, jež se jeho druhého příchodu dožijí, aniž by zemřeli, budou k věčnému životu proměněni. Vzkříšení Lazara je příkladem toho, co se při Ježíšově druhém příchodu stane. Svými slovy i zázrakem Lazarova zmrtvýchvstání chtěl Ježíš ukázat, že má oprávnění a moc dávat věčný život.

Marta odpověděla: „Věřím, že jsi Boží Syn. Jsi Mesiáš, který měl přijít na svět.“ Potom se vrátila domů a pošeptala své sestře: „Přišel Mistr a chce s tebou mluvit.“ Věděla, že kněží a přední muži židovského národa chtějí Ježíše zajmout a využili by k tomu jakoukoli příležitost. Nářek truchlících byl naštěstí tak hlasitý, že její slova nikdo z přítomných nezaslechl.

Sotva se Marie dozvěděla překvapivou zprávu, vstala a spěchala  za Ježíšem. Ostatní se domnívali, že jde plakat ke hrobu, a vydali se za ní. Jakmile Marie spatřila Ježíše, padla mu k nohám a naříkala: „Pane, kdybys zastihl Lazara živého, jistě bys ho nenechal zemřít.“

Když Ježíš viděl Mariin zármutek a také pláč mnoha jejich přátel, kteří přišli s ní, bylo mu jí líto. Věděl, že někteří přítomní zármutek jen předstírají a zakrátko budou usilovat o život jemu i Lazarovi. Zeptal se: „Kam jste Lazara pohřbili?“

„Pojď, ukážeme ti to místo,“ odpověděly sestry a zavedly Ježíše ke skalnímu hrobu, jehož vchod byl uzavřen velkým kamenem. Znovu začaly plakat a přidávali se k nim i Lazarovi přátelé.

Také Ježíš se rozplakal. Jeho slzy však vyjadřovaly více než jen zármutek nad zemřelým Lazarem. Plakal nad důsledky, které způsobil hřích lidí na počátku – nad utrpením, starostmi a smrtí, které se staly součástí života lidí po přestoupení Božího zákona lásky. Ježíš toužil po tom, aby skončila bolest, kterou lidé prožívají.

Po chvíli přikázal: „Odvalte ten kámen!“

Marta si myslela, že se chce jen podívat na mrtvé tělo, a proto namítla: „Pane, bratr zde leží už čtyři dny a jeho tělo je jistě v rozkladu.“

Toto prohlášení bylo velice důležité, neboť Ježíšovi nepřátelé vždy tvrdili, že Ježíš pouze mate lidi a ve skutečnosti žádné zázraky nedělá. Když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru, namítali, že nezemřela, ale jen spala. V tomto případě však nikdo nemohl pochybovat o Lazarově smrti.

Ježíš se podivil: „Kde zůstala tvoje víra, že se Bůh oslaví?“

To, co se zdá z lidského pohledu nemožné, není pro všemocného Boha neuskutečnitelné. Ježíš mohl přikázat andělům, kteří mu byli vždy nablízku, aby odvalili kámen od vchodu – chtěl však, aby se na jeho díle podíleli i lidé. Několik mužů tedy kámen odvalilo a přítomní uviděli Lazarovo mrtvé tělo. Všichni zmlkli a s napětím očekávali, co se bude dít.

Ježíš přistoupil ke vchodu jeskyně, pohlédl k nebi a modlil se: „Otče, děkuji ti, že mne vyslyšíš. Já vím, že vždycky slyšíš, ale říkám to nahlas, aby tito lidé uvěřili, že jsi mne poslal.“

Nepřátelé chtěli Ježíše zabít kvůli tvrzení, že je Boží Syn, čímž jasně vyjádřil, kdo je a odkud přišel. Nyní jim podá nejpřesvědčivější důkaz, že jeho slova jsou pravdivá. Modlitbou ukázal, že nejedná nezávisle na Otci, ale vždy ve spolupráci s ním. Své zázraky konal vírou a modlitbou.

Pak zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Z jeho lidského těla vyzařovalo božství, tvář mu zářila Boží slávou.

Všichni upřeně hleděli na vchod do jeskyně a očekávali jasný důkaz Ježíšovy moci. V případě nezdaru by byla naděje jeho následovníků navždy zmařena.

V hrobě se něco pohnulo. Po chvíli stál Lazar u vchodu do jeskyně. Plátno, do kterého byl zabalen, mu bránilo v pohybu a jen stěží mohl chodit. Lidé na něj hleděli s bezmezným úžasem. Ježíš je vybídl:

„Rozvažte ho, ať může chodit!“

Několik přihlížejících z něho rychle začalo sundávat plátno. Lazar před nimi stál v plné síle a zcela zdráv. Jakmile zahlédl Ježíše, s vděčností se vrhnul k jeho nohám.

Se zatajeným dechem lidé hleděli na to, co se odehrávalo před jejich očima. Naplnila je nesmírná radost a začali provolávat slávu Bohu. Marie a Marta bratra vroucně objaly a jásaly nadšením, že se opět setkali.

Ježíš mezitím nepozorovatelně odešel.

K zamyšlení:

  1. Proč Ježíš velmi rád navštěvoval Lazarův dům?
  2. Proč byli učedníci znepokojeni, když se Ježíš po vyslechnutí zprávy
    o těžce nemocném Lazarovi nevydal ihned do Betanie?
  3. Které důvody vedly Ježíše k tomu, že dopustil Lazarovu smrt?
  4. Jaká slova vyslovily Marie i Marta při setkání s Ježíšem?
  5. Co vyjadřovaly Ježíšovy slzy u Lazarova hrobu?
  6. Na co Ježíš poukázal ve své modlitbě pronesené před vzkříšením Lazara?
  7. Věříme, že Ježíš při svém druhém příchodu vzkřísí k věčnému životu mnohé z těch, kteří spí v hrobě?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 11,1–44; L 10,38–42; 2 Pt 2,9Mk 5,39

57. kapitola - Bohatý mladík 59. kapitola - Nekalá domluva
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím