Ten, který přichází
Ten, který přichází

59. kapitola - Nekalá domluva

58. kapitola - Lazarovo vzkříšení 60. kapitola - Zásada Ježíšova království

„Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.“
(Janovo evangelium 11,53)

Betanie se nacházela blízko Jeruzaléma a zpráva o vzkříšení Lazara se brzy dostala i do tohoto města. Zanedlouho se také židovští vůdci od svých zvědů dověděli, co se přihodilo. Mrtvý člověk byl před mnoha svědky vzkříšen k životu několik dní po své smrti. Takový zázrak nemohl nikdo popřít! Tento mocný čin poskytl vrcholný důkaz, že Bůh seslal svého Syna, aby lidem přinesl záchranu. Zřejmý projev Boží moci musel přesvědčit každého člověka vybaveného zdravým úsudkem. Většina přihlížejících lidí tehdy v Ježíše uvěřila.

Bezprostředně po této události byla svolána židovská velerada, aby se poradila o dalším postupu. Její členové neskrývali své rozpaky: „Co si s ním počneme? Ten člověk dělá skutečné divy! Bude-li ve své činnosti pokračovat, všichni mu uvěří a provolají ho králem. Římané zakročí a bude konec s naší vládou, chrámem i národem.“

Saducejové, vlivná náboženská skupina mezi Židy, neměla vůči Ježíši takovou zášť jako farizejové. Nyní se však i oni znepokojili. Učili totiž, že neexistuje vzkříšení mrtvých, a zastávali názor, že není možné, aby mrtvé tělo opět ožilo. Ježíšův čin je usvědčil z neznalosti Písma a opomíjení Boží moci. Rozhodli se tedy, že se Ježíše zbaví.

Farizejové sice ve vzkříšení věřili, ale odmítli vykonaný zázrak přijmout jako důkaz Ježíšova mesiášství. Ježíše nenáviděli, neboť nebral vážně jejich tradice a náboženská pravidla. Odhalováním předstírané zbožnosti také oslaboval jejich vliv a moc. Za každou cenu se mu chtěli pomstít. Už několikrát se Ježíše snažili ukamenovat, ale marně.

Na veřejnosti se ho pokoušeli všelijak ponížit či nachytat, pokaždé však odešli s nepořízenou. I přes veškeré Ježíšem vykonané zázraky, čistý život, jenž vedl, a učení, které předával, nakonec prohlásili, že kdokoli vyzná víru v Ježíše, bude vyloučen ze synagogy.

Saducejové a farizejové měli různý pohled na mnoho věcí, ohledně přístupu k Ježíši se ale sjednotili. Velerada neměla ve skutečnosti žádnou výkonnou moc. Římany byla pouze tolerována a mohla se zabývat jenom otázkami židovského náboženství.

Domluva

Při jednání o odstranění Ježíše nepovažovali někteří členové velerady tento záměr za správný. Duch svatý působil na jejich myšlenky a připomněl jim několik událostí z Ježíšova života, které dokazovaly, že je Božím Synem. Vzpomněli si na svůj rozhovor s mladým Ježíšem v chrámu, na jeho zázraky a moudrost, s níž o Božích věcech hovořil. Nyní byli znepokojeni a nevěděli, co dělat.

Náhle povstal velekněz Kaifáš, známý svou pýchou a panovačností. Prohlásil: „Vezměte rozum do hrsti! Proč by měl být zničen celý národ, ať zemře jeden za všechny!“

Svůj požadavek zdůvodnil tím, že i kdyby byl Ježíš nevinný, musí být odstraněn, neboť vůdcům lidu působí jen problémy a podrývá jejich autoritu. Pokud by začali dělat potíže i jeho následovníci a vznikly by nepokoje, Římané by zakročili, uzavřeli chrám a zrušili židovské zákony, což by vedlo k zániku židovského národa. Kaifáš chtěl obětováním Ježíše zachránit židovský národ, ne však před jeho hříšným způsobem života, ale proto, aby měl klid a nadále vládly staré pořádky.

Na tomto shromáždění velerady působil na svědomí Ježíšových nepřátel Duch svatý. Satan si toho byl vědom a snažil se jejich myšlení ze všech sil ovládnout. Připomínal jim, jak často byli kvůli Ježíši zahanbeni a jak si Ježíš neváží jejich zvyků a obřadů. S výjimkou několika členů neodvažujících se veřejně vyjádřit svůj názor celá velerada Kaifášův návrh přijala. Nechali se satanem zcela ovládnout a rozhodli se Ježíše při první příležitosti usmrtit. Dokonce si namlouvali, že se tímto činem zachovají jako velcí vlastenci a zachrání svůj národ.

Nechtěli však popudit lid, protože by riskovali vznik vzpoury, která by se mohla obrátit proti nim. Rozhodli se vyčkat na vhodnou příležitost, při níž by Ježíše v tichosti zatkli.

Ježíš věděl o jejich záměru i o tom, že jej brzy uskuteční. Chtěl proto strávit ještě nějaký čas se svými učedníky, a tak přestal veřejně působit a odešel na okraj pouště do Efrajimu.

Po tři roky Ježíšova vyučování a uzdravování lidé viděli jeho zájem a péči o každého člověka, jeho čistou povahu a pravou zbožnost. Zdálo se však, že svět už nemůže déle snést přítomnost takového člověka. Ten, který uzdravoval nemocné, sytil hladové, těšil zarmoucené, křísil mrtvé a vysvobozoval lidi z otroctví hříchu, měl být navždy umlčen.

K zamyšlení:

  1. Proč se saducejové shodli s farizeji na odstranění Ježíše?
  2. Jak Kaifáš zdůvodnil nutnost umlčet Ježíše?
    Proč je tento způsob myšlení velice nebezpečný?
  3. Byl v dějinách Evropy použit „Kaifášův argument“ ve vztahu k Československu?
  4. Zachovali jsme se v některé situaci jako Kaifáš?
    Jak to napravíme?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 11,47–54

58. kapitola - Lazarovo vzkříšení 60. kapitola - Zásada Ježíšova království
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím