Ten, který přichází
Ten, který přichází

67. kapitola - Poslední návštěva chrámu

66. kapitola - Nástrahy protivníků 68. kapitola - Žádost o setkání

„Nyní odcházím z vašeho chrámu a se mnou odchází i vaše naděje…“
(Matoušovo evangelium 23,38)

Nastal poslední den, kdy Ježíš učil v chrámu. Stál klidně, s důstojností Božího Syna. Obklopovali ho kněží a vůdci lidu oblečení do nádherných plášťů a učitelé zákona držící svitky Písem. Jejich plán zmocnit se Ježíše doposud selhával, neboť Ježíš pokaždé vyvrátil jejich tvrzení slovy Písma.

Ježíšovo učení veřejnost silně přitahovalo. I přesto byli mnozí zmateni kněžími a rabíny kvůli jejich neustálým pokusům poškodit Ježíšovu pověst. Nevěděli, jak se mají rozhodnout.

Ježíš mnohokrát varoval židovské vůdce i lid vyprávěním různých podobenství. Teď nastal čas, kdy promluví tak, aby jeho slova nemohla být nijak zpochybněna. Kněží a učitelé na jedné straně vyučovali lid Mojžíšovu zákonu, na druhé straně však málokdy podle svého kázání žili. Lidé poutaní úctou k rozporuplným vůdcům se nebyli schopni vzepřít. Ježíš musel jejich pouta zpřetrhat.

Promluvil tedy k lidem: „Zachovávejte a čiňte, co vám podle Písma řeknou, ale příkladem jejich života se neřiďte, protože oni jen mluví, ale sami tak nežijí.“

Ježíš odhalil jejich skrývané sobectví, předstíranou pokoru a snahu vzbuzovat pozornost a úctu:

„Všechno, co dělají, je jen na efekt. Aby vypadali svatě, pořizují si nápadné odznaky své zbožnosti, rádi sedávají na čestných místech na hostinách a mají vyhrazená místa při bohoslužbách. Jak mají rádi, když je lidé zdraví a oslovují ‚ Mistře!‘ Ale vy se tak titulovat nenechávejte, protože pouze jeden jediný je váš Mistr a vy všichni jste navzájem bratři. A nikomu z lidí nedávejte titul Otec, protože máte jediného Otce, a ten je v nebi. Nepovažujte nikoho mezi sebou za svrchovanou autoritu, tou je jedině Kristus.“

Všichni věřící lidé jsou Božími dětmi, jsou si navzájem bratry a sestrami v Kristu. Ježíš vedl své posluchače k tomu, aby žádnému člověku nevzdávali takovou poctu, která by naznačovala, že je pánem jejich svědomí či víry. Kdyby žil Ježíš na zemi dnes, zopakoval by stejná slova těm, kdo si nechávají říkat „ctihodný Pane“ nebo „Otče“. Takové oslovení náleží jedině Bohu.

A Ježíš pokračoval: „Největší mezi vámi je ten, kdo všem slouží. Kdo má o sobě příliš dobré mínění, bude zklamán a snížen. Pokorní však budou povýšeni.“ Dále varoval: „Běda vám, učitelé zákona a farizejové, pokrytci! Zavíráte lidem vstup do Božího království. Sami do něho nevcházíte a těm, kteří by tam chtěli vejít, bráníte. Pod pláštíkem dlouhých a okázalých modliteb jste schopni vymámit peníze i od vdov. Těžko vám bude na soudu!“

Dnes platí stejná výtka pro všechny, kdo skrývají své sobectví, hrabivost a hanebné hříchy pod pláštíkem svatosti.

Dar chudé vdovy

Ježíš odsuzoval zneužívání darů, ale nikdy neodrazoval od poskytování prostředků na podporu Božího díla. Bůh žehná dárcům i tehdy, jsou-li jejich dary zneužity.

Pořád stál na nádvoří chrámu a pozoroval lidi, jak se svými dary přicházejí k pokladnici. Když viděl, jak do ní bohatí okázale vhazovali velké částky peněz, posmutněl. Najednou spatřil chudou vdovu, jak tiše a nepozorovaně přichází k pokladnici. V ruce držela dvě drobné mince, jejichž hodnota byla v porovnání s ostatními dary nepatrná. Byly však téměř vším, co vlastnila a co mohla dát. Vhodila je do pokladny a rychle odcházela.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Tato chudá vdova dala víc než boháči. Oni dávali jen přebytky, bez kterých se snadno obejdou, ona ale dala všechno, co měla na živobytí.“

Bohatí si kvůli svému daru nemuseli nic odříct, naproti tomu vdova věnovala poslední prostředky určené na živobytí. Hodně lidí by jí poradilo, aby si své peníze nechala, vždyť její dar byl v porovnání s dary ostatních malý. Ona však věřila, že Bůh ustanovil službu v chrámě, a chtěla ji svým darem podpořit. Dala, co mohla. Význam daru chudé vdovy nespočíval v hodnotě mincí, ale ve velikosti její lásky k Bohu a v zájmu o Boží dílo. Její oddanost a opravdovou štědrost si budou lidé připomínat po celou věčnost.

Naše pohnutky určují hodnotu našich činů. Bůh si cení i malých úkolů, které vykonáváme s radostí a oddaností, či nepatrných darů, které dáváme nezištně. Chudá vdova se vzdala jídla, aby do chrámové pokladnice mohla věnovat své dvě mince. Dala je s vírou, že se Bůh i tak postará o její živobytí. Její důvěru v Boha Ježíš vysoko ocenil.

Izrael opouští Boha

Ježíš neváhal znovu oslovit rabíny a farizeje. Řekl jim: „Běda vám, pokrytci! Do chrámu dáváte desetinu i z úrody máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na to, co Bůh považuje za důležité: abyste jednali podle jeho práva, milosrdně a s vírou. Odvádějte desátky, ale nezanedbávejte to nejdůležitější!“

„Slepí vůdcové! Dáváte si pozor, abyste nespolkli komára, ale nakonec zhltnete velblouda!“

Prostřednictvím Mojžíše dal Bůh lidem nařízení, aby nejedli maso vepřů a dalších k jídlu nevhodných zvířat, jejichž pojídáním se zvyšuje riziko nemocí. Farizejové však toto nařízení dovedli do takové krajnosti, že od lidí vyžadovali cedit pitnou vodu, aby náhodou nespolkli hmyz, který mohl patřit mezi nečisté živočichy.

„Běda vám, pokrytci! Podobáte se ozdobeným hrobům: zevnějšek je pěkný, ale uvnitř jsou jen kosti. Zdáte se být svatí, ale v nitru jste samá přetvářka.“

„Běda vám, vy neviňátka! Stavíte náhrobky prorokům, které zabili vaši předkové, zdobíte hroby mučedníků a říkáte: ‚ Kdybychom my žili v době našich otců, nejednali bychom tak!‘ Nic si nenamlouvejte, jste pravými potomky těch, kteří proroky zabíjeli.“

Na budování pomníků a hrobek proroků byly vynakládány značné finanční prostředky – a lidé v nouzi byli přitom opomíjeni. V Božích očích bylo takové jednání modlářstvím. Ukazovalo, že vůdcové národa nemilují Boha ani své bližní. Něco podobného se častokrát děje i v dnešní době. Lidé zanedbávají chudé, nemocné, sirotky či vdovy a věnují čas a prostředky nepodstatným věcem.

Farizejové si mezi sebou říkali: „Kdybychom tehdy žili my, neprolévali bychom krev Božích služebníků jako naši předci.“ Zároveň se však domlouvali, že zabijí Ježíše. Jejich postoj je varováním před vlivem satana, který působí na lidskou mysl a odvádí ji od pravdy. Mnozí lidé se podivují nad zavržením Ježíše židovským národem. Jsou přesvědčeni, že by něco takového nikdy neudělali. Když se však ocitnou v situaci, kdy mají prokázat poslušnost Bohu, sebezapření a pokoru, projevují se stejně odmítavě jako dříve farizejové.

A Ježíš pokračoval: „Myslíte si, že uniknete ohni Božího soudu?

Jako jedovatí hadi číháte na proroky, pravé učitele a vykladače Písma, kteří k vám přicházejí z mého pověření. Budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat od města k městu, některé z nich zavraždíte, jiné ukřižujete.

Na vás padne vina za všechnu prolitou krev nevinných, počínaje od Ábela až po posledního mučedníka pro Boží věc, kterého připravíte o život.“

Ježíšovo rozhořčení bylo namířeno proti hříchům, jimiž lidé ničí sami sebe, podvádějí druhé a znevažují Boha. Nemluvil však v hněvu nebo podrážděně. Smutně se zadíval na chrám i na přítomné posluchače a z očí mu začaly stékat slzy. Zarmouceným hlasem zvolal:

„Jeruzaléme, Jeruzaléme, město, které zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni! Jak často jsem toužil shromáždit vás, jako kvočna ukrývá svá kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto nyní odcházím z vašeho chrámu a se mnou odchází vaše naděje. Teprve až se vrátím, pochopíte a vyznáte: ‚ Požehnaný, který přichází ve jménu Božím!‘ “

Farizejové a saducejové mlčky přihlíželi, jak Ježíš svolává své učedníky a opouští chrám. Jeho poslání bylo splněno.

Izrael se jako národ od Boha odvrátil. Boží Syn vyšel z chrámu a spolu s ním navždy opustila chrám i Boží přítomnost. Od této chvíle ztratily chrámové obřady smysl a staly se pouhou formalitou.

K zamyšlení:

  1. Proč byli tehdy mnozí lidé tak zmatení?
  2. Kdyby žil Ježíš na zemi dnes, co by asi řekl těm, kdo se nechávají titulovat „ctihodný Pane“ nebo „Otče“ a podobně?
  3. Co určuje skutečnou hodnotu našich činů?
  4. V čem se farizejové podobali ozdobeným a obíleným hrobům?
  5. Jak je možné, že dvě drobné mince chudé vdovy znamenaly mnohem více než dary boháčů? Jak to ukazuje na důležitost správných pohnutek?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 23,1–39; Mk 12,41–44; L 20,45–47; L 21,1–4Ž 111,9

66. kapitola - Nástrahy protivníků 68. kapitola - Žádost o setkání
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím