19. kapitola - Žena u studny

„Voda, kterou nabízím já, uhašuje žízeň navždy
a naplňuje touhu po věčnosti.“
(Janovo evangelium 4,13.14)

Cestou do Galileje Ježíš procházel se svými učedníky Samařskem. V poledne se ocitli v nádherném údolí u městečka Sychar. Zastavili se u Jákobovy studny, aby si odpočinuli. Zatímco učedníci šli do města koupit něco k jídlu, Ježíš tady zůstal.

Židé a Samařané byli velkými nepřáteli. Jedni se vyhýbali druhým. Židovští vůdci neschvalovali žádnou spolupráci se Samařany a nebylo jim dovoleno dostat od Samařanů byť jen trochu jídla nebo sklenici vody. Když Židé putovali jejich územím, mohli si koupit jen to nejnutnější.

Ježíš čekal u studny. Bylo úmorné vedro a sužovala ho stále větší žízeň. Neměl lano ani vědro, aby si nabral osvěžující vodu. Musel čekat, až někdo přijde a vodu načerpá.

Náhle přišla ke studni jedna místní žena. Ježíše si vůbec nevšímala a nabírala vodu do džbánu. Byla už na odchodu, když ji Ježíš požádal: „Prosím tě, dej mi napít.“ Král nebes, Ten, který stvořil oceány a bdí nad řekami a potoky, byl závislý na laskavosti cizinky, aby se mohl napít.

Takovou prosbu žena nemohla odmítnout. V tamní společnosti bylo podání vody žíznícímu poutníkovi naprostou povinností. Kvůli svárům mezi Samařany a Židy mu však žena sama od sebe vodu nenabídla.

Žena si všimla, že Ježíš je Žid. Jeho žádost ji tak udivila, že mu samým překvapením zapomněla vodu podat. Chtěla se dozvědět, proč ji oslovil: „ Jak to, že žádáš vodu od Samařanky, když jsi Žid?“

Ježíš odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, prosila bys ty mne, abych ti dal napít životodárné vody.“

Nechápala, co říká. Viděla v něm jen žíznivého, unaveného a zaprášeného pocestného. „Pane, vždyť nemáš žádné vědro! Jak chceš nabrat vodu z tak hluboké studny? Jsi snad mocnější, než byl náš praotec Jákob, který ji vyhloubil? Čerpal z ní vodu pro sebe, svou rodinu i svoje stáda.“

Netušila, že Ten, kterého Jákob vyhlížel, Mesiáš, stojí přímo před ní. Kolik lidí v dnešní době ve své žízni po duchovním životě a pravdě hledá všude jinde než v Bibli! Tato kniha leží častokrát zaprášená doma v knihovně a nikdo její vzácné poselství nečte.

Nato Ježíš odpověděl: „Voda, kterou nabízím já, hasí žízeň navždy a naplňuje touhu po věčnosti.“

Ti, kdo se snaží naplnit své nitro nabídkami tohoto světa, budou zklamáni. Touží po naplnění potřeb své duše. Něco takového ale může udělat pouze Ježíš. Odpuštění, láska a milost, jež dává, jsou jako živá voda, která očišťuje, občerstvuje a posiluje… Ježíš neřekl, že stačí jenom občasný doušek vody. Každý, kdo jej vyznává za svého Pána a prožívá s ním upřímný a důvěrný vztah, se denně vrací k jeho životodárnému pramenu. Už nevyhledává bohatství, slávu či zábavu – jeho nitro totiž touží po Bohu a po pravých životních hodnotách. Zdroj Ježíšovy lásky je nevyčerpatelný. Všichni z něho mohou kdykoli nabírat.

Udivená žena bedlivě naslouchala každému Ježíšovu slovu. Pochopila, že nemluví o vodě ze studny, u které stáli. Tuto vodu pila každý den a vždy si musela dojít pro novou. Poprosila: „Pane, takovou vodu mi dej, ať už sem nemusím chodit.“

Skryté tajemství

Ježíš však věděl, že ještě není připravena přijmout nabízený dar. Nejdříve se musela zamyslet nad svým životem a poznat svého Zachránce. Řekl jí: „ Jdi a přiveď svého muže.“

Ona hned odpověděla: „Nemám muže.“ Doufala, že se tím vyhne dalším otázkám týkajících se jejího vztahu.

Ježíš ale pokračoval: „To máš pravdu. Vystřídala jsi jich pět a ani ten, se kterým žiješ nyní, není tvůj muž.“

Žena se zachvěla a na chvíli se zamyslela. „ Jak může tento cizinec znát tajemství mého života? Pokárá mě?“ Vybavila si chvíle, kdy ji mnozí odsoudili a ona cítila, že Bůh její jednání neschvaluje. Neodvětila, že je to pravda, ale chtěla co nejdříve změnit téma rozhovoru. S úctou řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok,“ a pokusila se zavést hovor k náboženským otázkám. „Ty bys mi mohl odpovědět, proč vy Židé považujete jen Jeruzalém za místo vhodné k uctívání Boha. Naši předkové se od nepaměti modlili na této hoře.“

Ježíš jí trpělivě naslouchal. Znal pozadí její otázky. Dříve bylo Samaří součástí Izraele. Jeho obyvatelé však Boha neposlouchali, a proto bylo toto území zabráno jiným národem. Po mnoho dalších generací se samařští Židé mísili se svými dobyvateli a převzali jejich pohanské zvyky včetně uctívání model.

Když Židé po letech vyhnanství v Babyloně znovu budovali jeruzalémský chrám, nabídli jim Samařané pomoc. Byli však odmítnuti a mezi oběma národy vzniklo velké nepřátelství. Poté si Samařané postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizím. Tam konali bohoslužby se stejnými obřady jako v Jeruzalémě, ačkoli se zcela nevzdali svých modlářských zvyků.

Zdálo se však, že území Samařanů je prokleté. Stíhala je jedna pohroma za druhou. Nepřátelský národ dobyl jejich území a chrám zničil. I přesto ale nepřestali lpět na svých tradicích a obřadech. Nechtěli přijmout skutečnost, že chrám v Jeruzalémě je pravý Boží dům.

Ježíš ženě odpověděl: „Věř mi, blíží se doba, kdy lidé nebudou uctívat Boha ani v Jeruzalémě, ani na této hoře. My známe smysl naší bohoslužby, ale vy ho neznáte, protože Mesiáš vyjde ze Židů.“

Tím vyjádřil, že nemá vůči Samařanům předsudky nebo zášť. Chtěl, aby pochopila, že Židům byly svěřeny svitky Písma, které ukazují pravdu o Bohu a obsahují zaslíbení o přicházejícím Mesiáši. Přál si, aby se povznesla nad spory o místo uctívání Boha. Řekl: „Nastává doba, kdy nebude záležet na tom, kde se člověk modlí, ale jak se modlí. Skuteční vyznavači budou ctít Otce upřímně a podle jeho Slova. O takové vyznavače Otci jde.“

Ježíšova slova na ženu silně zapůsobila. Něco takového jí ještě nikdy nikdo neřekl. Když Ježíš zmínil stinné stránky jejího života, uvědomila si, že jí něco důležitého schází, a zatoužila prožívat opravdový vztah s Bohem. Ačkoli Ježíš znal tajemství jejího života, cítila z jeho postoje přátelství. Ježíšova čistota ji sice usvědčila z hříchu, ale Ježíš sám ji ani jediným slovem neodsoudil. Napadlo ji, zda před ní nestojí očekávaný Mesiáš. Pronesla: „Vím, že přijde Mesiáš, ten nám všechno vysvětlí.“

„Ten Mesiáš jsem já,“ odpověděl na to Ježíš.

Při těchto slovech se v jejím srdci zrodila víra. Už nepochybovala. Její nitro zaplavila voda života, o které Ježíš mluvil.

Ježíšovo prohlášení o jeho mesiášském poslání bylo jasné a přímé. Něco takového Ježíš nemohl říci povýšeně chovajícím se Židům. Při rozhovorech s nimi musel být velmi obezřetný. Samařská žena v něho uvěřila, a tak jí mohl odhalit mnohem více než ostatním. Věděl, že vše, co jí právě sdělil, bude předávat dalším lidem, kteří se tak dozvědí o něm i o jeho poslání.

Pokrm Ježíšova srdce

Zanedlouho se učedníci vrátili z města s nakoupenými potravinami. Byli překvapeni, když svého Učitele zastihli v rozhovoru se ženou. Všimli si také, že po celou dobu nepil. Hned jak žena odešla, posadil se a tiše rozjímal. Na jeho tváři spatřili radost a neodvážili se jej vyrušit. Uvědomili si, že musí mít velký hlad, a tak jej prosili: „Mistře, pojez něco!“

Ježíš jim odpověděl: „Mám jiný pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si pomysleli, že mu asi dal někdo najíst. Vysvětlil jim: „Sytím se tím, že konám Boží vůli. Dokončit Jeho dílo – to je můj pokrm.“

Když viděl samařskou ženu, jak upřímně hledá pravdu a jak se v jejím srdci zrodila víra, naplnilo ho to takovou radostí, že zapomněl na jídlo a pití. Přišel přece na svět, aby lidem zvěstoval pravdu o Bohu a vedl je k smysluplnému a šťastnému životu.

Žena nechala své vědro u studny a nadšeně spěchala do města. Ježíš věděl, proč tak rychle studnu opustila a proč mu zapomněla dát napít. Chtěla co nejdříve říci lidem o tomto podivuhodném muži a jeho poselství.

Šla přímo za předními muži města a vybídla je: „Pojďte se podívat na člověka, s nímž jsem se dosud nesetkala, a přesto o mně všechno ví. To musí být Mesiáš!“ Když viděli její nadšení a přesvědčení, rozhodli se, že se za ním vydají.

Ježíš stále seděl u studny. Rozhlížel se po zelenajících se polích s obilím ozářeným jasnými slunečními paprsky. Náhle spatřil blížící se dav lidí. Ukázal na obilné lány a řekl svým učedníkům: „Obilí bude zralé za čtyři měsíce, ale lidé jsou již zralí ke žni.“

Víra Samařanů

Samařané byli na rozdíl od Židů připraveni přijmout Ježíše jako Mesiáše. Následovali ženu ke studni a setkali se s ním. Naslouchali jeho slovům a uvěřili. Ježíš zodpověděl všechny jejich dotazy. Prosili ho, aby s nimi šel do města, dále je vyučoval a promluvil také k jejich rodinám a přátelům.

Ježíš jejich pozvání přijal a zůstal s nimi dva dny. Mnoho Samařanů v něho uvěřilo… V Izraeli farizeové opovrhovali Ježíšovým prostým a pokorným životem, přehlíželi jeho zázraky a požadovali znamení jako důkaz pověření z nebe. Samařané však žádný důkaz nepotřebovali. Ježíš u nich neudělal žádný zázrak kromě toho, že ženě u studny ukázal na tajemství jejího života. Přesto jej přijali. Ženě řekli: „Teď už věříme ne pro to, co jsi o něm pověděla, ale slyšeli jsme ho a víme, že je opravdu Spasitel světa.“

Návštěvou Samařska začal Ježíš bořit zeď nenávisti mezi Židy a pohany. Byl sice Žid, ale neřídil se farizejskými zvyky. Neohlížel se na předsudky a přijímal pohostinství opovrhovaných Samařanů. Spal v jejich domovech, jedl s nimi, učil v jejich ulicích a choval se k nim laskavě a zdvořile.

Vnější nádvoří jeruzalémského chrámu bylo od ostatních prostor budovy odděleno nízkou zdí, jejíž bránou mohli projít pouze Židé. Ale Ježíš, Stvořitel světa, Ten, jenž byl smyslem celého chrámu a chrámových obřadů, přinesl záchranu všem lidem na světě.

Ježíšův pobyt v Samařsku se stal požehnáním i pro Ježíšovy učedníky. Mysleli si, že se jako správní Židé musí k Samařanům chovat odměřeně, až nepřátelsky. Ježíšův přístup k Samařanům je proto překvapil. Věděli, že mají následovat jeho příkladu, a tak v sobě své předsudky po několik dní potlačovali. Vnitřně se jich však, alespoň prozatím, stále nevzdali.

Po Ježíšově návratu do nebe a poté, co byli o Letnicích zmocněni Duchem svatým ke službě, si učedníci vzpomněli na dny strávené v Samařsku. Když se Petr vydal do této oblasti hlásat dobrou zprávu o záchraně v Ježíši Kristu, odcházel se stejným postojem úcty a vlídnosti k lidem, jaký měl Ježíš. Při svém působení v Efezu a Smyrně si tuto zkušenost připomínal také Jan a následoval příkladu svého Učitele. Učedníci seznamovali s Ježíšovým poselstvím každého člověka nezávisle na jeho společenském postavení, rase, národnosti nebo životních potížích.

Samařská žena neváhala a přivedla mnoho lidí z města k Ježíši, aby si poslechli jeho slova. Každý opravdový následovník Ježíše Krista svou naději radostně sdílí s lidmi ve svém okolí. Každý, kdo pije vodu života, se stává zdrojem pro ostatní. Ježíšova pravda, milost a láska je jako proud vody v poušti, který občerstvuje a zachraňuje žíznivé a hladovějící.

K zamyšlení:

1. Hledala samařská žena pravdu o Bohu, bohoslužbě a životě?
   Byla připravena přijmout Ježíšův dar?
2. Proč se Židé a Samařané navzájem nenáviděli?
3. Jaká je pravá bohoslužba?
4. Jak začal Ježíš bořit bariéru mezi Židy a pohany?
   Jak na to zareagovali jeho učedníci?
5. Co se můžeme naučit z Ježíšovy ochoty mluvit se Samařankou?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 4,1–42; Ř 10,8–9; J 3,3; Dt 18,15