Ten, který přichází
Ten, který přichází

66. kapitola - Nástrahy protivníků

65. kapitola - Opětovné očištění chrámu 67. kapitola - Poslední návštěva chrámu

„Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, duší i myslí.“
(Matoušovo evangelium 22,37)

Kněží a vůdcové lidu nedokázali Ježíšova slova vyvrátit, čímž vzrostla jejich nenávist a odhodlání umlčet jej navždy. Sešli se k poradě, jak by ho mohli chytit do léčky a obžalovat.

Rozhodli se k němu vyslat mladé muže předstírající zájem o upřímný a Bohu odevzdaný život.

Řekli: „Mistře, víme, že jsi čestný a že pravdivě učíš cestě k Bohu, bez ohledu na to, jaké kdo má postavení. Řekni nám: Je správné odvádět římské vládě daň?“

Farizejové se totiž zdráhali platit Římanům daň a prohlašovali, že takové jednání je v rozporu s Božími nařízeními.

Mladíci se domnívali, že pravý záměr jejich otázky zůstane skrytý, Ježíš však jejich lstivý úmysl prohlédl. Odpověděl jim:

„Proč se mne snažíte nachytat takovými otázkami? Ukažte mi minci!“

Podali mu denár.

„Čí obraz a jméno je na něm vyraženo?

„Císaře,“ odpověděli.

Ukázal jim na minci a řekl: „Co je tedy císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“

S takovou odpovědí nepočítali. Byli zcela zaskočeni a odešli. Kdyby řekl, že se daně císaři nemají platit, hned by to ohlásili Římanům a ti by jej zatkli pro znevážení autority. Pokud by odpověděl, že se daně platit mají, obvinili by jej z podpory Říma. Ježíš neodpověděl nijak vyhýbavě. Dal svou odpovědí najevo, že pokud žijí pod ochranou Římanů, musí je podporovat tak, jak požadují. Mají se podřizovat zákonům země, ale současně zachovávat věrnost Bohu.

Ježíš tak vyjádřil důležitou zásadu, která vymezuje povinnost lidí vůči světské vládě i vůči Bohu.

Otázka vzkříšení

Po nezdaru farizejů za ním přišli saducejové. Ti na rozdíl od farizejů nevěřili ve vzkříšení z mrtvých. Farizejové nedokázali saducejům na jejich námitky uspokojivě odpovědět, smrt pro ně byla nepochopitelným tajemstvím.

Saducejové věřili, že Bůh stvořil svět a život, ale do dění na zemi již nezasahuje. Tvrdili, že se má každý spoléhat na svůj rozum a žít podle vlastních představ. Bůh podle nich nevede ani jednotlivce, ani světové dějiny k určitému cíli. Tyto nesprávné představy o Bohu měly zhoubný vliv na morálku saducejů i na vzájemné vztahy. K ostatním se chovali lhostejně a žili pouze sami pro sebe. Nevěřili ani v působení Božího Ducha na srdce člověka.

Ježíš svým učením a činy dokazoval, že se saducejové mýlí. Různými způsoby vyjádřil, že se nebeský Otec o lidi stará s podobným zájmem, jako pečují matky a otcové o své děti. Svědčil o tom, že Bůh působí Duchem svatým na srdce každého člověka.

Saducejové žili v přesvědčení, že se jim podaří Ježíšovo učení zpochybnit. Chtěli k tomu využít tolik diskutované téma vzkříšení. Pokud by Ježíš uznal jejich námitky, použili by je proti farizejům. Pokud by s nimi nesouhlasil, poukázali by na nelogičnost jeho učení a zesměšnili by jej.

Zeptali se: „A jaké to tedy bude s ovdovělou ženou, která měla muže, a ten zemřel. Vdala se sice znovu, ale i její druhý manžel zemřel. Postupně se vdala sedmkrát, neboť pokaždé její manžel zemřel. Až budou všichni vzkříšeni, kterému z nich bude patřit?“ Na tomto smyšleném příběhu chtěli ukázat, jak podivné je podle nich uvažovat o životě po smrti.

Odpovědí na jejich otázku Ježíš poodhalil tajemství budoucnosti:

„Mýlíte se. Neznáte Písmo ani Boží moc. Po vzkříšení budou lidé tvořit jednu velkou Boží rodinu. Nebudou se ženit ani vdávat, budou jako nebeští andělé.“

Neznalost Písma byla příčinou jejich zmatku a zpochybňování Boží moci. Svým omezeným rozumem nemohli chápat Boží tajemství. Ježíš je proto vybídl, aby studovali Písmo s otevřenou myslí a s modlitbou, nechali se vést Duchem svatým a důvěřovali Bohu.

Zdůraznil, že kdyby nedošlo k zmrtvýchvstání, zpráva o záchraně by byla marná: „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, pak čtěte pozorně Písmo. Jak nazývá Bůh sám sebe? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. On přece není Bohem mrtvých, ale živých.“

Všichni ti, kdo věřili v Boha Stvořitele a jeho Syna Ježíše Krista a zemřeli, uslyší Ježíšův hlas při jeho druhém příchodu. Vstanou přitom z hrobu k věčnému životu. Budou žít šťastným životem v úzkém společenství s Bohem a ostatními lidmi. Tento okamžik ještě nenastal, ale Bůh ho už ve své prozřetelnosti vnímá jako skutečnost. Mrtví jsou v jeho mysli živí.

Překvapení saducejové se nezmohli na odpověď, poněvadž nevěděli, co říci. Farizejové se o tom doslechli a pověřili jednoho znalce Písem, aby Ježíšovi položil další otázku:

„Mistře, které přikázání je v zákoně nejvýznamnější?“

Farizejové totiž učili, že první čtyři přikázání Desatera, která vymezují povinnosti člověka vůči Bohu, jsou důležitější než všechna ostatní. Zpochybňovali tak Ježíšovo učení, že dalších šest přikázání shrnujících povinnosti lidí mezi sebou navzájem je stejně významných.

Ježíš mu odpověděl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, duší i myslí.“ To je první a nejdůležitější přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

Ježíš tak vyjádřil, že podstatou celého Božího zákona je princip lásky. Není možné zachovávat první čtyři přikázání a ostatních šest přestupovat či naopak. Každý, kdo má Boha ve svém srdci na prvním místě, má správný vztah i ke svým bližním. Desatero tvoří nedílný celek, ne jen souhrn jednotlivých na sobě nezávislých ustanovení, která mají různou důležitost. Člověk opravdově milující Boha zachovává všechna jeho přikázání.

Moudrost Ježíšovy odpovědi naplnila tohoto učitele Písma úžasem. Před všemi shromážděnými uznal, že Ježíšovo učení je správné. Začínal chápat, co Ježíš svým učením hlásá. Uvědomil si, že láska, poslušnost Boha a nesobecká služba bližním jsou důležitější než obřady a tradice.

Ježíš rozpoznal čestnost tohoto muže a řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“

Mezitím je obklopili farizejové. Ježíš se jich zeptal:

„Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“

Cílem jeho otázky bylo, aby se vyjádřili, zda Mesiáše považují pouze za nějakého člověka, nebo za Božího Syna.

Odpověděli mu: „Mesiáš je syn Davidův.“

On na to řekl: „ Jak by tedy mohl král David svého vlastního potomka nazývat Pánem? Vždyť o něm z podnětu Ducha svatého píše v žalmu: ‚ Bůh řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele k nohám.‘ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše svým Pánem, jak může být jeho synem?“

Nikdo nebyl schopen na Ježíšovu otázku odpovědět. Od tohoto okamžiku se ho již neodvážili na cokoli zeptat.

K zamyšlení:

  1. Co Ježíš učí o placení daní? Jak můžeme tento princip aplikovat dnes?
  2. Jaký vliv měla na život saducejů jejich nesprávná věrouka?
  3. K čemu nás Ježíš vybízí, když nemůžeme svým omezeným rozumem chápat Boží tajemství?
  4. Která dvě přikázání shrnují celé Desatero?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 22,15–46; Mk 12,13–40; L 20,20–47; Dt 6,5Lv 19,18

65. kapitola - Opětovné očištění chrámu 67. kapitola - Poslední návštěva chrámu
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím