Ten, který přichází
Ten, který přichází

16. kapitola - V chrámu

15. kapitola - Zázrak o svatební hostině 17. kapitola - Setkání s Nikodémem

„Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“
(Janovo evangelium 2,16)

Ježíš se připojil ke své matce a bratrům a spolu s učedníky odešli z Kány přes Kafarnaum do Jeruzaléma na velikonoční slavnosti. Tohoto důležitého židovského svátku se každý rok účastnily statisíce lidí. Ježíš nepozorovaně přicházel s ostatními, neboť své poslání dosud veřejně nevyhlásil. Během cesty poutníci hovořili o příchodu zaslíbeného Mesiáše. Od chvíle, kdy Jan Křtitel ohlásil Mesiášův příchod, rostlo mezi lidmi očekávání brzkého osvobození národa z područí římských vládců. Ježíš věděl, že lidé prožijí velké zklamání.

O Velikonocích se chrámová nádvoří zaplnila lidmi z různých částí Palestiny i ze vzdálenějších zemí, kteří čekali na zahájení obřadů prováděných v chrámě. Každý Izraelita měl přinést zvíře, jehož obětování při slavnostním obřadu bylo předobrazem oběti přinesené Mesiášem. Mnozí však cestovali z velké dálky, a proto žádné zvíře neměli. Zvířata se obvykle prodávala na vnějším chrámovém nádvoří, kde si je kupovali lidé ze všech společenských vrstev.

Kněží učili lidi, že obětování zvířete je nezbytné, aby obdrželi požehnání. Obchodníci toho využívali a požadovali za zvířata mnoho peněz. Dobře věděli, že poutníci přicházejí z daleka a nebudou chtít odjet bez přinesení oběti. Věřící tak kupovali předražená zvířata a obchodníci se o svůj zisk dělili s kněžími.

Všechny peníze se směňovaly za šekely, chrámovou měnu. Každý Žid měl ročně zaplatit půl šekelu jako příspěvek na náklady spojené s chrámem. Kromě toho lidé přinášeli do chrámové pokladny velké částky jako dobrovolné dary. Kněží neuznávali jinou měnu, a proto lidé museli využívat služeb směnárníků a vyměňovat si u nich peníze v nevýhodném kursu. I z těchto obchodů dostávali kněží určitou část zisku.

Zneuctění chrámu

Během velikonočního týdne Židé obětovali velké množství zvířat, takže na chrámovém nádvoří bylo kvůli četným obchodům rušno a hlučno. Rámus připomínal spíše trh s dobytkem než svatý Boží chrám. Do hlasů lidí sjednávajících obchody a dohadujících kupní cenu zaznívalo bečení ovcí, bučení dobytka, vrkání holubů a cinkot mincí. Díky zmatku a hlasitému pokřikování věřící uvnitř chrámu téměř neslyšeli kněžské modlitby.

Zdálo se neuvěřitelné, že se něco takového dělo u národa, který byl tak pyšný na svůj chrám a velice důsledný při zachovávání obřadů. Pro lásku k penězům lidé zapomněli na původní význam bohoslužby a zneuctívali chrám i jeho okolí.

Kněží a vůdci lidu měli být těmi, kdo rázně zastaví vřavu na chrámovém nádvoří. Jejich povinností bylo pomoci každému, kdo se přišel poklonit Hospodinu a z úcty a vděku mu přinesl oběť. Nikdo z nich se neměl obohacovat, avšak chamtivost zatvrdila jejich srdce. Snažili se pouze získat peníze a moc nad lidmi.

Mnozí z přítomných, kteří na slavnost zavítali, byli trpící, slepí, chromí, hluší. Chudoba jim nedovolovala koupit ani to nejmenší zvíře k oběti, a dokonce ani jídlo k utišení hladu. Přišli a prosili o pomoc. Žili v domnění, že jim bez přinesení obětního daru nebudou prominuty jejich hříchy. Kněží s nimi nijak nesoucítili, přehlíželi je a stranili se jich.

Ježíš se postavil na schody chrámového nádvoří. Sledoval dohadování o cenách a přehlížení chudých. Bylo zřejmé, že se z posvátného místa stalo pouhé tržiště. Rozhodl se zasáhnout. Lidé přinášeli oběti a účastnili se chrámových obřadů, aniž by porozuměli jejich pravému smyslu. Všechny tyto obřady poukazovaly na Toho, který stál uprostřed nich, a nikdo o tom neměl ani tušení. Ježíš viděl, jaký duch zde vládne.

Stál a hleděl na celé prostranství. Jeho pohled vyjadřoval autoritu, moc a spravedlivý hněv. Jeden po druhém na něj pohlíželi. Postupně utichaly všechny hlasy, všechny zvuky. Nastalo úplné ticho. Nepoctiví obchodníci ustrnuli a upřeli své oči na Ježíše. Někteří se pokoušeli skrýt před jeho pronikavým pohledem, který burcoval jejich špatné svědomí.

Všichni stáli v posvátné úctě. Připadalo jim, jako by se nacházeli v soudní síni před samotným Bohem. V určitém slova smyslu tomu tak i bylo. Ježíšův pohled vyjadřoval důstojnost a svatost.

Náhle Ježíš promluvil svým jasným a zvučným hlasem rozléhajícím se celým nádvořím. Byl to stejný hlas, jenž také vyslovil deset přikázání na hoře Sínaj. Obchodníci a kněží věděli, že tato přikázání hrubě porušují. Ježíš začal pomalu scházet po schodech na nádvoří. Ze země zvedl provaz s uzly, který připomínal bič, a rozhodným hlasem zvolal: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“

S nebývalou horlivostí začal převracet stoly směnárníků. Mince řinčely na mramorové dlažbě, ale nikdo se je neodvážil zvednout. Nikdo se nepokusil vzdorovat jeho autoritě. Ježíš sice nikoho provazem neuhodil, ale všem provinilcům připadal tento provaz tak hrozivý, jako kdyby byl ohnivým mečem. Prodavači a směnárníci rychle vyběhli z nádvoří i se svým dobytkem. Kněží a chrámoví úředníci utekli s nimi, aby unikli Ježíšově přítomnosti.

V davu propukla panika, všichni pocítili sílu Ježíšova božství. Ozývaly se zděšené výkřiky. Za chvíli byli obchodníci pryč a na chrámovém nádvoří zavládlo posvátné ticho. Ježíšova přítomnost posvětila chrám.

Očištěním chrámu od činností znevažujících bohoslužbu Ježíš vyhlásil své mesiášské poslání. Chrám postavený jako příbytek pro Boží přítomnost mezi lidmi byl názorným příkladem Božího plánu záchrany pro Izrael a celý svět. Je Božím přáním, aby každá stvořená bytost, od andělů až po lidi, byla „chrámem“, ve kterém přebývá Bůh.

Vyčištěním chrámu Ježíš také vyhlásil své poslání zbavit lidská srdce hříchu, sobeckých pohnutek a špatných zvyků, které je ničí. My sami nedokážeme vyhnat zlo ze svého nitra. Jedině Ježíš může vyčistit chrám našeho srdce. Vždy nám však ponechá svobodnou vůli, zda jeho nabídku přijmeme. V Písmu říká: „Stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet jako s přítelem.“

Souzeni Bohem

Ohromení a vyděšení kněží i vůdci lidu vyběhli z chrámového nádvoří, aby unikli pronikavému pohledu Ježíše, který četl v jejich srdcích. Ježíš považoval jejich úprk za symbol údělu celého židovského národa, který bude pro svoji nevěru a nemorálnost rozptýlen.

Proč vlastně utíkali? Proč se nevzepřeli tomuto muži z Galileje, synu tesaře? Proč zanechali své špinavé peníze a utekli před Někým, zpočátku tak nenápadným?

Utekli, neboť Ježíš hovořil s autoritou Krále, a oni nemohli odolat moci jeho slov. Když k nim promlouval, uvědomili si svoje pokrytectví a nečestnost. Rozpoznali vážnost jeho slov… Zdálo se jim, že nad nimi Bůh vynesl konečný rozsudek. Po nějakou dobu byli přesvědčeni, že Ježíš je prorok, a někteří z nich uvažovali nad jeho mesiášským posláním. Duch svatý působil na jejich srdce i mysl. Připomněl jim proroctví o Mesiáši, aby si uvědomili, že se vztahují na Ježíše. Přijmou jej? Odvrátí se od vlastních sobeckých záměrů a změní své životy?

Žel se tak nestalo. Věděli, že se provinili, a cítili se ponížení. Zvolna a s obezřetností se vraceli do chrámu. Zmocnila se jich nenávist a chtěli zpochybnit Ježíšovu autoritu.

Mezitím se atmosféra na chrámovém nádvoří podstatně změnila. Když vzal Ježíš do ruky provaz, chudí a zubožení před ním neutekli. Na jeho tváři neviděli, že by se na ně zlobil, ale naopak spatřili soucit, lásku a naději. Obraceli se ke svému Zachránci a volali: „Mistře, požehnej mi!“

Ježíš přistupoval se soucitem ke každému, kdo jeho pomoc potřeboval. Uzdravil každého – němí otevřeli ústa, kterými chválili Boha, a slepí plakali radostí, když mohli spatřit Ježíšovu tvář. Chrám se opět naplnil zvuky, jež se s ozvěnou rozléhaly. Tentokrát to však byly hlasy vyjadřující vděčnost a chválu. Mladí i staří, otcové i matky, všichni byli naplněni radostí a nadějí. Po návratu do svých domovů vyprávěli každému, co se v chrámě stalo.

Lidé, kteří zde byli uzdraveni, se při Ježíšovu ukřižování nepřipojili k davu volajícímu: „Ukřižovat!“ Znali Ježíšovu moc. Věděli, že je jejich Zachráncem. Naslouchali jeho učedníkům a šířili zprávu o Ježíšově moci, lásce, zmrtvýchvstání a záchraně, kterou nabízí každému člověku.

Počátek odmítnutí Ježíše

Kněží a vůdci lidu měli být mezi prvními, kdo měl v Ježíši poznat Mesiáše. Znali svitky popisující jeho poslání a dílo. Také velmi dobře věděli, že ne lidská, ale vyšší síla vyčistila chrámové nádvoří od svévolníků. Ale pomyšlení na vlastní ztrátu moci nad lidmi a na zřeknutí se příjmů z obchodů v chrámě posílilo jejich nenávist vůči Ježíši.

Obávali se, že by Ježíš mohl být skutečně prorokem poslaným od Boha. S předstíranou úctou se na něho obraceli: „Máš-li pověření od Boha, dokaž je nějakým zázrakem!“

Ježíš jim už ale zázrak ukázal. Světlo jeho slov a moci proniklo do jejich srdcí. Viděli a slyšeli také svědectví uzdravených lidí. To vše bylo znamením Mesiáše. Odpověděl jim tedy podobenstvím, hádankou, která ukazovala, jak dobře znal nenávist skrývající se v jejich srdci: „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech znovu postavím.“

Židé se mu vysmáli: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš vystavět ve třech dnech?“ Pomysleli si, že jeho odpověď je dostatečným důkazem toho, že se správně rozhodli, když jej odmítli jako Mesiáše.

V Ježíšových slovech se však skrýval hlubší smysl. Mluvil o svém vlastním těle, o chrámu svého těla. Židovští vůdci už přemýšleli, jak by mohli Ježíše odstranit, protože jim působil potíže. Ježíš věděl, že mu v tuto chvíli nikdo nerozumí, dokonce ani jeho učedníci. Věděl také, že si kněží jeho slova dobře zapamatují a vmetou mu je do tváře během zosnovaného soudu a při ukřižování.

Kdyby ale nyní své výroky vysvětlil, jeho učedníky by to zmalomyslnělo. Na zprávu o Ježíšově utrpení a smrti ještě nebyli připraveni.

Ježíšova slova byla určena těm, kdo v něho věří. Poté, co se poutníci vrátí z Jeruzaléma do svých domovů, se je od nich dozvědí tisíce dalších lidí. Až Ježíš vstane z mrtvých, pak bude pochopen pravý význam toho, co řekl, a víra lidí bude posílena. Pro mnohé budou Ježíšovy výroky důkazem, že je Mesiáš, Syn Boží.

K zamyšlení:

  1. Povinností kněží bylo dohlížet na svatost chrámového nádvoří a pomáhat každému, kdo se přišel poklonit Hospodinu a s vděčností mu přinesl oběť.
    Proč to nedělali?
  2. Očištěním chrámu od činností znevažujících bohoslužbu Ježíš vyhlásil své mesiášské poslání. Jaké to mělo důsledky?
  3. Proč vyděšení kněží a vůdci lidu před Ježíšem utekli? Proč chudí a zubožení naopak neutekli?
  4. Kdy mohl Ježíš vysvětlit význam slov „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech znovu postavím.“?
  5. Co by se změnilo v našich životech, kdyby Ježíš očistil naše srdce, podobně jako vyčistil jeruzalémský chrám?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 2,12–25; Ž 69,10; Mal 3,1–3; 1 Kor 3,16–17; Mi 7,19; Ef 2,22; Žd 7,25;
Mt 28,20Žd 4,14–16

15. kapitola - Zázrak o svatební hostině 17. kapitola - Setkání s Nikodémem
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím