14. kapitola - Našli jsme Mesiáše

„Hle, Beránek Boží, který bere na sebe hříchy celého světa.“
(Janovo evangelium 1,29)

Jan Křtitel kázal a křtil v Betabaře, na vzdálenějším břehu Jordánu. Svým vlivným kázáním upoutal nejen zájem lidu, ale též pozornost náboženských vůdců. Při každém větším shromáždění Židů hrozilo nebezpečí vyvolání vzpoury, a tak se Římané dívali na jakýkoli shluk lidí s nedůvěrou. Sebemenší náznak vzpoury vzbuzoval strach i u židovských představitelů.

Před začátkem svého působení Jan nepožádal o povolení židovské zástupce v nejvyšší radě národa, v sanhedrinu. Často káral neřesti lidu a jeho vůdců. I přesto mu lidé dychtivě naslouchali. Zájem o jeho poselství neustále rostl. Janovo veřejné vyučování a kázání přivedlo veleradu k rozhodnutí, že se jí musí zodpovídat i přesto, že ji o svolení nežádal.

V době, kdy byl Izrael nezávislým národem, plnil sanhedrin úlohu nejvyššího soudu v zemi. Měl pravomoc vytvářet náboženské i občanské zákony a vymáhat jejich zachovávání. I když nyní podléhal římským vládcům a zákonům, stále měl na židovský národ značný vliv. Tato velerada byla tvořena vybranými knězi, předními muži a učiteli. V čele velerady stál zpravidla velekněz.

Nejvyšší rada musela k Janovu působení zaujmout nějaké stanovisko. Někteří z jeho členů si vzpomněli na zkušenost kněze Zachariáše, Janova otce, při službě v chrámě. Také Zachariášovo proroctví poukazovalo na Jana jako na hlasatele příchodu Mesiáše.

Po mnoho staletí neměl Izrael žádného pravého proroka a takové volání k obnově lidu dávno nepamatoval. Janovo vybídnutí k vyznání hříchů znělo neobvykle a překvapivě. Mnozí vůdci lidu si ale Janovo poselství nechtěli jít vyslechnout. Měli totiž strach, že by je přivedlo k odhalení jejich skrytých hříchů.

Janovo kázání bylo znamením přicházejícího Mesiáše. Lidé věděli, že Daniel ve svém proroctví proneseném před několika staletími řekl, že Mesiáš přijde po uplynutí prorockých „sedmdesáti týdnů“. A toto období již téměř uplynulo. Hodně lidí se na Mesiášův příchod těšilo a očekávalo znovuobnovení slávy a moci svého národa.

Lidé byli z Janova poselství tak nadšení, že židovské radě nezbývalo nic jiného, než je potvrdit či vyvrátit. Vliv rady na národ slábl a mnozí Židé již na vydaná prohlášení nebrali ohled. Nakonec se členové velerady rozhodli vyslat zástupce kněží a rabínů, aby se s Janem setkali a prodiskutovali s ním jeho záměry.

Jakmile dorazili k řece, uviděli, jak Janovi naslouchá početný dav. Snažili se o vytvoření vážné a oficiální atmosféry, aby udělali dojem na lid a získali prorokovu pozornost. Lidé jim v úctě a ze strachu ustupovali, aby nechali nečekanou návštěvu projít. Pyšní zástupci velerady předstoupili před proroka sebevědomě a ve skvostných oblecích.

„Kdo jsi?“ ptali se.

Jan věděl, co mají na mysli, a proto odpověděl: „Já nejsem Mesiáš.“

„Kdo tedy jsi, když ne Mesiáš? Jsi snad Elijáš?“

„Ne, nejsem,“ odpověděl.

„Jsi prorok Mojžíš?“

Jan zakroutil hlavou. „Ne.“

Rabíni se dožadovali odpovědi. „Kdo tedy jsi? Musíme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládá?“

Jan odpověděl slovy proroka Izajáše: „Jsem hlas, který na poušti volá: ‚Upravte cestu pro Pána.‘ “

Když v dávných dobách projížděl král odlehlými místy svého panství, vyslal napřed skupinu sloužících, aby upravili cestu pro jeho kočár. Museli zasypat díry a vyrovnat nerovnosti. Prorok použil tento obraz k objasnění Mesiášova díla. Když podobným způsobem zasáhne lidská srdce Boží Duch, odstraní z nich pýchu, touhu po rozkoších, zábavě a moci a vtiskne do nich pokoru a sebeobětavou lásku. Janovo poslání bylo stejné: připravit srdce lidí pro poselství přicházejícího Krále.

Rabíni se dále vyptávali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Elijáš, ani prorok Mojžíš?“

Na počátku jeho veřejného působení se někteří domnívali, že by Jan mohl být vzkříšeným Mojžíšem, neboť dobře znal proroctví a dějiny Izraele. Většina lidí také věřila, že se před Mesiášovým příchodem osobně zjeví prorok Elijáš. Jan však popřel, že by on byl Elijáš. Ježíš se později o Janovi vyjádřil slovy: „Chcete-li pochopit to, co míním, Jan je novým Elijášem.“ Jan vystupoval s duchem a mocí Elijáše a konal stejně významné dílo jako on.

Mnozí Ježíše nepoznali

Mnozí z těch, kdo se v tento den nacházeli u řeky Jordán, byli později svědky Ježíšova křtu. Většina z nich však při této významné události neviděla ani neslyšela zázračné znamení z nebe. Po několik měsíců naslouchali Janovu poselství, ale nezměnili své zlé smýšlení ani špatné jednání. Nikdy se Bohu ve víře neodevzdali, a proto v tento den nespatřili Ježíšovu slávu. Jejich uši nikdy nezaslechly Boží hlas, a tak nerozpoznali slova vyřčená z nebes.

Něco podobného se stává i v současnosti. Ježíš a jeho andělé bývají přítomni ve shromážděních, jež uctívají Boha. Někteří lidé jejich přítomnost vnímají – přináší jim potěšení, povzbuzení a požehnání. Jiní si ale ničeho nevšimnou.

Rabíni se stále domáhali odpovědi na otázku: „Proč tedy křtíš?“ Jan se na chvíli zahleděl do zástupu. Jeho tvář se rozzářila a s nadšením zvolal: „Já vás křtím vodou na znamení pokání. Za mnou však přichází někdo důležitější než já. Ještě ho neznáte, ale už je mezi námi.“

Již dříve při křtu Jan označil Ježíše za Beránka Božího, čímž nově poukázal na úlohu Mesiáše. Připomněl i slova proroka Izajáše: „Byl veden jako beránek na porážku.“ V následujících týdnech se zaměřil na studium proroctví ve spojení s obětní službou. Neporozuměl však dvěma rozdílným etapám Ježíšova díla – nejprve je Mesiáš trpící obětí a následně pak vítězným králem. Pochopil ale, že Ježíšův příchod má hlubší význam, než si kněží a lid mohou představit.

Janův vzkaz veleradě byl jednoznačný. Nebylo pochyb, o kom mluví – o přicházejícím Mesiáši. Překvapení rabíni se rozhlíželi kolem sebe s nadějí, že jej spatří. Ježíš byl ale ukrytý v davu a ničím na sebe nepoutal pozornost.

Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází. Ukázal na něho a zvolal: „Hle, Beránek Boží, který na sebe bere hříchy celého světa. On je Boží Syn.“

Pochybnosti lidí

S překvapením a úžasem lidé pohlédli na Ježíše. Tohle je tedy tolik očekávaný Mesiáš? Syn Boží? Po mnoho dní pečlivě naslouchali Janovu poselství, které je zasáhlo hluboko v srdci. Věřili, že jeho poselství pochází z nebe. Mohl by však být tento muž významnější než Jan Křtitel? Vypadal obyčejně, nevyznačoval se ničím mimořádným. Jeho oblečení vypovídalo o chudých poměrech, z nichž pocházel.

Někteří z přítomných při křtu zahlédli, jak z Ježíšova  obličeje vyzařuje nebeská sláva. Nyní však byla jeho tvář bledá, vyhublá a unavená. Když se na ni ale zadívali pozorně, všimli si něčeho pozoruhodného. V Ježíšových očích se zračila hluboká láska a soucit. Jeho postava působila zvláštním a přitažlivým dojmem. Choval se vlídně a skromně. Bylo zřejmé, že oplývá obrovskou vnitřní silou. Mohl by to snad být ten, jehož celý národ tak toužebně očekával?

Ježíš žil jako chudý a pokorný člověk. Kdyby se zjevil jako majestátný král, jak by mohl učit pokoře? Jak by mohl kázat o službě lásky druhým?

Mnozí lidé v zástupu byli zmatení a zklamaní. Jejich představy o Mesiáši byly poněkud odlišné. Přáli si vidět mocného krále, který vyžene Římany a obnoví izraelské království. Nebyli připraveni přijmout někoho, kdo by chtěl zřídit království spravedlnosti a pokoje v jejich srdcích.

Janovi učedníci

Následující den trávil Jan se svými dvěma učedníky. Náhle v zástupu uviděl Ježíše a radostně zvolal: „Podívejte se, Beránek Boží!“

Oba učedníci zpozorněli. Vzápětí Ondřej a Jan opustili Jana Křtitele a vydali se k Ježíši. Zdráhali se s ním promluvit, byli však nadšení, že vidí skutečného Mesiáše.

Ježíš věděl, proč přicházejí, a radoval se ze svých prvních následovníků. Nechal je rozhodnout, zda se chtějí stát jeho učedníky. Po chvíli se jich zeptal: „Přejete si něco?“

Být v Ježíšově přítomnosti oba muže uchvacovalo. Zmohli se pouze na otázku: „Mistře, kde bydlíš?“ Uvědomovali si, že krátké setkání u rušné cesty jim nemůže poskytnout dostatečný čas k zodpovězení mnoha otázek. Potřebovali být s Ježíšem sami, aby se ho mohli na všechno v klidu zeptat.

Ježíš jim odpověděl: „Pojďte se mnou!“ Šli tedy s ním a zůstali u něho po celý den.

Kdyby Jan a Ondřej přišli za Ježíšem se stejným postojem jako kněží nebo vůdci lidu a chtěli s ním jen diskutovat a polemizovat, promarnili by vzácnou příležitost svého života. Měli však opravdový zájem. Odpověděli na výzvu Ducha svatého, kterou zaslechli v kázání Jana Křtitele. Nyní rozpoznali stejného Ducha v Ježíšových slovech přinášejících vzácné pravdy.

Učedník Jan byl hloubavý a vnímavý muž. Začínal chápat pravý význam Mesiášova poslání. Uvědomil si, že ono poslání nespočívá ve světské moci a slávě, jak se to dosud učil a jak doufal, ale v čistém životě Syna Božího a v jeho poselství milosti a pravdy.

Ondřej se chtěl s ostatními podělit o radost, kterou prožíval. Odešel, aby vyhledal svého bratra Petra. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ Petr okamžitě zpozorněl. Věřil slovům Jana Křtitele, a tak se s Ondřejem ihned vydal za Ježíšem.

Když se Ježíš setkal s Petrem, poznal, že má dobré srdce a ušlechtilou povahu. Všiml si i jeho vznětlivosti, ctižádosti a sebevědomí. Znal Petrovu budoucnost – jak jej zapře i jak toho bude později litovat. Věděl o jeho úsilí vynaloženém na šíření Božího poselství i o jeho mučednické smrti. Řekl mu: „Ty jsi Šimon, Janův syn. Ode dneška se však budeš jmenovat Petr, neboť svým vyznáním budeš znám jako pevný kámen.“

Druhého dne Ježíš přišel do Galileje. Tam vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip pozvání přijal a ihned začal Ježíšovi pomáhat… Byl to právě Filip, kdo nalezl Natanaela.

Natanael byl svědkem okamžiku, kdy Jan Křtitel poukázal na Ježíše jako na Beránka Božího. Když pak Natanael uviděl Ježíše, byl zklamán. Nemohl pochopit, jak by mohl být tento chudý a pokorný člověk Mesiášem. Janova slova ale neodmítl, protože jej jeho poselství hluboce zasáhlo.

Vyslyšení tajných modliteb

Filip našel Natanaela, jak odpočívá pod fíkovníky. Natanael při modlitbě uvažoval o Janově poselství a o proroctví, které hovořilo o Mesiáši. Prosil Boha, aby mu nějakým způsobem sdělil, zda je Ježíš skutečně ten zaslíbený Mesiáš. A Filipovo poselství bylo pro něho vyslyšením modliteb.

Filip mu řekl: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš i proroci v Písmech,“ a nejistě dodal: „ Jmenuje se Ježíš a je to syn Josefa z Nazareta.“

Natanael neskrýval svoje pochybnosti a předsudky: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“

Filip se nepřel, jen odvětil: „Pojď a přesvědč se sám!“ Natanael se tedy vydal za Ježíšem.

Když ho Ježíš spatřil, řekl: „To je pravý a bezelstný Izraelec!“

„Odkud mě znáš?“ zeptal se ho překvapeně Natanael.

Ježíš odpověděl: „Dříve, než tě Filip našel, jsem tě viděl pod fíkovým stromem.“

Natanael byl ohromen. Poznal, že mu právě teď Bůh prostřednictvím Ježíšových slov odpověděl na jeho modlitby. S údivem zvolal: „Mistře, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“

Ježíš mu na to řekl: „Ty mi věříš proto, že jsem ti pověděl, jak jsem tě viděl pod fíkovníkem. Uvidíš větší věci a uvěříš, že jsem v neustálém spojení s nebem.“

Ačkoli měl Natanael stále plno pochybností a předsudků, rozhodl se Ježíše následovat. Pravdu, kterou upřímně hledal, nalezl. Jeho víra v Ježíše časem rostla, a byla dokonce silnější než Filipova.

Pokud by se Natanael řídil pouze názory rabínů a náboženských učitelů, nikdy by k Ježíši nepřišel. Stal se Ježíšovým učedníkem, protože chtěl Ježíše vidět na vlastní oči. Mohl tak udělat své vlastní rozhodnutí.

Podobně jako Natanael potřebujeme i my studovat Boží slovo a nechat se při modlitbě nad biblickým textem vést Duchem svatým, abychom chápali jeho pravý význam. Ježíš, který viděl Natanaela pod fíkovníkem, uvidí při čtení Písma a soukromé modlitbě i nás. Boží andělé provázejí každého, kdo Boha prosí o vedení.

Náš osobní vliv

Povoláním pěti mužů – Jana, Ondřeje, Petra, Filipa a Natanaela – byl položen základ křesťanské církve. Dva z těchto pěti mužů poslal k Ježíši Jan Křtitel. Jeden byl k Ježíši přiveden svým vlastním bratrem a jeden rychle sdělil zprávu o nalezení Mesiáše svému příteli.

Jejich příklad dokládá, jak důležité je osobní předávání poselství o Ježíši Kristu naší rodině, přátelům a sousedům. Někteří lidé se hlásí k Ježíši, ale nikdy se k němu nepokusili přivést byť jen jediného člověka.

Filip neřekl Natanaelovi, aby bezvýhradně přijal jeho slova, ale aby šel a přesvědčil se sám. Také dnes bychom měli vybízet k tomu, aby se i ostatní přesvědčili o Ježíši. Oddanost Ježíši však nenaplňují pouze slova, ale především naše životy proměněné Písmem, jež mají velký vliv na naše okolí. Lidé mohou pohrdat naším smýšlením, mohou odmítat naše výzvy k seznámení se s Ježíšem, ale nemohou popřít vliv našeho života naplněného dobrotou, nezištnou láskou a pomocí druhým.

K zamyšlení:

1. Proč se náboženští vůdci tak obávali Janova kázání?
2. Po svém prvním setkání s Ježíšem prožíval Ondřej velikou radost. Jak s ní naložil?
3. V Ježíšově životě byla vidět služba andělů mnohem jasněji než v dřívějších dobách. Jak nám to pomáhá pochopit, co dělají andělé dnes?
4. Lidé mohou polemizovat s naší vírou. Co však nemohou popřít?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mk 1,2–8; L 3,1–18; J 1,19–51; Iz 40,1–5; Mt 11,14; Př 11,25