Ten, který přichází
Ten, který přichází

51. kapitola - Světlo světa

50. kapitola - Nástrahy 52. kapitola - Dobrý pastýř

„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“
(Janovo evangelium 8,32)

Aby mohli lidé během svátku stánků naslouchat Ježíši, shromáždili se už časně zrána na chrámovém nádvoří. V přílivu paprsků vycházejícího slunce, rozjasňujících svým třpytem mramorové paláce a pozlacené chrámové zdi, Ježíš pronesl: „ Já jsem světlo světa.“

Těmito slovy vyjádřil jednotu s Bohem, neboť Bůh je světlo; vysvětlil tím také svůj vztah k lidstvu. Byl to právě Ježíš, kdo na počátku stvořil světlo. On je původcem světla zářícího ze slunce a je i duchovním světlem. Stejně jako pronikají sluneční paprsky i do nejodlehlejších koutů země, osvěcuje duchovní světlo – Slunce spravedlnosti – každé lidské srdce.

Mnozí myslitelé a vědci, jejichž učení nebo vědecké objevy změnily životní styl lidí, jsou oceňováni za to, čím přispěli lidstvu. Existuje však Někdo, kdo stojí v poznání nad nimi a kdo stvořil celý vesmír. Stejně jako Měsíc odráží světlo Slunce, odráží poznání velkých myslitelů moudrost a zásady Ježíše, pokud se jejich učení zakládá na pravdě. Ježíš je zdrojem pravého poznání a vzdělání.

Při Ježíšových slovech „ Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude tápat ve tmě, ale bude mít světlo na cestu života.“ si všichni přítomní uvědomili, že se Ježíš ztotožnil s Mesiášem. Farizejové a vůdci lidu se cítili velmi pobouřeni tím, že si tento obyčejný muž z Galileje dělá takové nároky.

„Tak nám tedy řekni, kdo vlastně jsi?“ ptali se, aby ho donutili k přímé odpovědi. Doufali, že když se prohlásí za Mesiáše, lidé jej odmítnou jako podvodníka, neboť měli o povaze a vzhledu Mesiáše zcela jiné představy.

Ježíš se však nenechal lapit do pasti. Nepokoušel se jim dokázat, kdo je. Mluvil o svém vztahu s Bohem. „Všechno, co vám říkám a co dělám, není ode mne, ale od mého Otce. To on mne naučil všemu. Je stále se mnou. Neopouští mne, protože dělám jen to, co mu je milé.“

Všem, kdo se skutečně zajímali o jeho poselství, řekl: „Držte se mých slov a budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“

Abrahamovi potomci

Farizejové ale namítli: „ Jsme potomci Abrahama. Nikdy jsme nebyli otroky, proč tedy říkáš, že budeme osvobozeni?“

Ježíš pohlédl na tyto muže plné nenávisti a smutně odpověděl: „Pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ Lidé odmítající podřídit svoji vůli Bohu se vydávají vlivu jiné duchovní síly. Postupem času upadají do „otroctví“, poněvadž se jejich mysl dostane pod vliv satana. Sice se domnívají, že jsou svobodní, když se řídí jen sami sebou, svým úsudkem, svým přesvědčením a vírou v sebe sama, ve skutečnosti tomu tak není. Každý člověk je ovlivněn duchovním světem a je součástí bitvy mezi dobrem a zlem. Ježíš přišel zpřetrhat pouta duchovního otroctví a lidstvo vysvobodit. Každému člověku dává svobodu k rozhodnutí, zda bude svým životním postojem následovat Boha, nebo přímo či nepřímo Božího odpůrce.

Žijeme-li ve shodě s Ježíšovou vůlí, prožíváme opravdovou svobodu. Když voláme k Bohu a prosíme o vysvobození od špatných životních návyků, nečistých myšlenek, slov i činů, Ježíš naše prosby vyslyší. Působením Ducha svatého nás proměňuje ke svému obrazu a obnovuje tak lidskou důstojnost.

Farizejové tvrdili, že jsou potomky Abrahama. Pouhá rodová spřízněnost však nic neznamená. Pokud by byli skutečnými Abrahamovými potomky, rozeznali by pravdu, kterou Ježíš zvěstoval. Tato zásada platí i v případě apoštolské posloupnosti. Příslušnost k Abrahamovu rodu se neprokazuje jménem či rodokmenem, ale povahou. Apoštolství nespočívá v předávání církevní moci, ale v duchovní spřízněnosti. Pravým důkazem apoštolské posloupnosti je život ve víře, lásce a pravdě, který apoštolové hlásali.

Ježíš řekl farizejům: „Abraham by byl vaším otcem, kdybyste ho svými životy následovali. Chcete mne zabít, přestože vám říkám pravdu, kterou mi sdělil Bůh. Abraham by takto nejednal. Projevujete se jako děti svého skutečného otce.“

To je rozhněvalo, a tak mu jízlivě připomněli okolnosti jeho narození: „Nenarodili jsme se ze smilstva jako ty. Kdo myslíš, že je naším Otcem? Kdo jiný, než Abrahamův Bůh!“

Ježíš si jejich hrubé narážky nevšímal a namítl:

„Kdyby byl Abrahamův Bůh opravdu vaším Otcem, milovali byste mne. V něm je můj původ. Nepřicházím sám od sebe, ale on mne k vám posílá. Proč nechápete, co říkám? Protože váš otec je ďábel a vy děláte, co vám našeptává. Jeho lži od počátku přinášejí trápení a smrt, není v něm ani trochu pravdy. Nemůže si pomoci, lhaní je jeho přirozenost. On je původcem každé lži.“

Tato slova farizeje a vůdce lidu nadmíru pobouřila. Odsuzovala jejich postoje, učení i jednání, a proto jim byla nepříjemná.

Po celé tři roky tito muži hledali na Ježíšově charakteru něco, co by se dalo vytknout, ale marně. Ježíš pokračoval:

„Kdo z vás mne může usvědčit z hříchu? Nikdo! Proč mi tedy nevěříte, když říkám pravdu?“

Celý Ježíšův život bedlivě pozorovali také satan a démoni. Snažili se najít jedinou Ježíšovu slabost, aby ho mohli přemoci. Nic však nenalezli. Ježíš žil přesvědčivě podle Božího zákona před zrakem hříšných lidí, nebeského Otce a jeho andělů i nepadlých světů. Vždy dělal jen to, co se líbilo Bohu.

Ježíš pokračoval: „ Jakou radost by měl váš otec Abraham, kdyby se dočkal mého příchodu! Už tehdy věděl, že přijdu, a jak se z toho radoval.“ Abraham se modlil k Bohu, aby mohl spatřit zaslíbeného Mesiáše ještě dříve, než zemře. Bůh mu dal vidění, ve kterém spatřil Ježíšův život a smrt. Tehdy pochopil, že jednou bude Boží Syn obětován pro záchranu světa.

Farizejové se Ježíšovým slovům vysmáli. Pokládali je za dobrou příležitost poukázat na jeho blouznění: „Není ti ani padesát, a pamatuješ Abrahama?“

Ježíš jim s vážností a důstojností odpověděl: „Pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“

Ve shromáždění zavládlo ticho. Jménem „ JÁ JSEM“ se totiž představil Bůh Mojžíšovi. Tento galilejský učitel svým výrokem tvrdil, že je zajedno s Bohem! Kněží a farizejové začali na Ježíše zběsile křičet. Nařkli ho z rouhání, což bylo považováno za vyjádření největší neúcty a urážku Boha. Mnoho přihlížejících s nimi souhlasilo. Popadli kameny a chtěli Ježíše ukamenovat.

V rozruchu, který nastal, se Ježíš ukryl v davu a se svými učedníky opustil chrám.

Uzdravení slepého

Na cestě potkali mladého člověka, slepého od narození. Učedníci se Ježíše zeptali: „Mistře, proč se narodil slepý? Zhřešil on, nebo jeho rodiče?“

„Nehledejte vinu ani u něho, ani u jeho rodičů,“ odpověděl Ježíš. „Na jeho slepotě se ukáže moc Boží.“ Pak plivl na zem, udělal z hlíny bláto, potřel jím slepcovy oči a přikázal: „Běž se umýt do rybníka Siloe.“ Slepý Ježíše poslechl a v rybníku si umyl obličej. Když otevřel oči, poprvé v životě viděl.

Satan svedl Izraelce k tomu, že nemoci a lidské neštěstí vnímali jako Boží trest za hříchy. Dlouhodobě nemocný člověk byl proto považován za velkého hříšníka. Ježíš odpověděl na otázku učedníků praktickým způsobem. Místo filozofování o tom, zda Bůh trestá lidi za jejich hříchy či nikoli, jim ukázal Boží moc, lásku a milost, která tomuto slepci vrátila zrak. Bylo zřejmé, že v hlíně ani ve vodě rybníka žádná léčivá moc ukrytá nebyla.

Sousedé a známí znali mladíka od dětství, nebyli si však jistí, zda uzdravený člověk je opravdu on.

Zvolal tedy: „ Jsem to já!“

„Jak se ti vrátil zrak?“ ptali se ho.

„Nějaký člověk jménem Ježíš mi potřel oči blátem a řekl mi, abych se umyl v rybníku. Udělal jsem to a od té chvíle vidím.“

„Nevíš, kde bychom ho našli?“ ptali se zvědavě.

„To nevím,“ odpověděl.

Když se o zázraku dozvěděli farizejové, užasli. Slepec byl však uzdraven v sobotu, a tak vůči Ježíši pojali ještě větší zášť. Mladíka nechali předvést před radu, aby jim vyprávěl, jak se vše odehrálo.

Někteří z nich prohlásili: „Ten člověk neuzdravuje z Božího pověření, vždyť nezachovává sobotní den odpočinku!“ Budili zdání, že ochraňují svatost soboty, ale sami ji narušovali svými nečistými myšlenkami a nekalými plány, jak by se Ježíše zbavili.

Jiní Ježíše bránili: „ Jak by mohl takové zázraky dělat hříšný člověk?“Znovu se tedy obrátili na uzdraveného: „Za koho jej pokládáš ty?“

„Určitě je to Boží posel,“ odpověděl jim.

Nato někteří farizejové začali pochybovat o tom, že býval slepý. Zavolali si proto jeho rodiče, aby uzdravení potvrdili. Chtěli je zastrašit a přinutit k jinému vysvětlení. Všichni lidé byli totiž obeznámeni s tím, že rabíni vyloučí na třicet dní ze synagogy každého, kdo vyzná Ježíše za Mesiáše. Takový trest se považoval za velikou ostudu.

Rodičů se zeptali: „ Je to váš syn, o němž se říká, že se narodil slepý? Jak je možné, že nyní vidí?“

Po zázračném uzdravení svého syna rodiče uvěřili v Ježíše, báli se však vyloučení ze synagogy, a proto odpověděli vyhýbavě: „Ano, je to náš syn a býval vždycky slepý. Ovšem nevíme, kdo ho uzdravil. Konečně, je už dospělý, ať vám to řekne sám.“

Otázky farizejů prozrazovaly jejich předsudky vůči Ježíši. Lidé v davu se divili: „Pokud by byl Ježíš skutečně podvodník, jak farizejové tvrdí, jak je možné, že skrze něho Bůh činí tak mocné zázraky?“

Farizejové nedokázali zázrak popřít. Mladík totiž všude radostně vyprávěl, co se mu přihodilo. Pokusili se jej tedy alespoň umlčet:

„Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“

„Nevím, co je to za člověka,“ odpověděl, „ale vím, že jsem byl slepý a teď vidím.“

„Jak tě uzdravil, co s tebou udělal?“ ptali se ho znovu, neboť chtěli, aby výpověď pozměnil.

„Už jsem vám to řekl jednou,“ odpověděl, „proč se mne na to znovu ptáte? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“

Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. Víme, že Bůh mluvil k Mojžíšovi, o tomto člověku nevíme vůbec nic.“

„To je právě divné,“ řekl jim. „Vy nevíte, kdo to je, a otevřel mi oči! Bůh by jistě nevyslyšel prosbu zlého člověka! Slyší jen toho, kdo ho poslouchá a ctí. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by někdo uzdravil slepého od narození. Proto si myslím, že by Ježíš nedokázal něco podobného, kdyby ho neposlal Bůh.“

Farizejové na chvíli ztichli. Jeho slova je překvapila a nemohli je popřít. Potom se rozmrzele zahalili do svých rouch, jako kdyby byli v přítomnosti někoho, kdo má nakažlivou chorobu, a zakřičeli: „Ty mrzáku, ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali jej.

Když se Ježíš doslechl, co se uzdravenému přihodilo, vyhledal ho a zeptal se: „Věříš v Mesiáše, Božího Syna?“

Mladík se poprvé zadíval do tváře svého Zachránce. Dosud viděl jen své rodiče a rozzlobené rabíny. Nyní se jeho uzdravené oči dívaly na Ježíšovu laskavou a pokojnou tvář. Odpověděl: „Rád bych v něho věřil, ale neznám ho.“

Ježíš mu řekl: „Hledíš na něj. Právě s tebou mluví.“ Mladík zvolal: „Věřím, Pane!“ A padl před ním na kolena.

Nedaleko postávalo několik farizejů. Ježíš si toho všiml a dodal:

„Přišel jsem na tento svět proto, abych uvedl věci na pravou míru: slepí prohlédnou, ale zatvrzelí, kteří vidí, zůstanou slepí.“

Někdo se s obavou otázal: „ Jsme my ti slepí?“

Ježíš odpověděl: „Kdybyste neviděli, nenesli byste vinu. Jste však svědky zvěstování pravdy, kterou vám Bůh zjevuje, a protože ji nepřijímáte, jste slepí.“

Mnozí lidé prohlédli a přijali Ježíše za svého Mesiáše. Farizejové jej odmítli a nadále si slepě zakládali na svém dosavadním způsobu života.

K zamyšlení:

  1. K čemu se mohou v Ježíšově díle přirovnat sluneční paprsky?
  2. Jakým způsobem můžeme prožívat opravdovou svobodu?
  3. Co odpověděl uzdravený muž na námitky farizejů?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 9,1–41; J 1,4–9; 2 Pt 1,19; 2 K 4,6; J 1,12–18; Ko 2,3; J 1,4; J 8,12; Iz 49,6; J 8,34; Ř 8,2; Jk 2,12; J 8,41–59; Mi 5,2; J 10,33J 1,5

50. kapitola - Nástrahy 52. kapitola - Dobrý pastýř
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím