Ten, který přichází
Ten, který přichází

8. kapitola - Velikonoční návštěva

7. kapitola - Ježíšovo dětství 9. kapitola - Nelehké roky dospívání

„Cožpak nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? “
(Lukášovo evangelium 2,49)

V izraelském národě byl mladý člověk považován při dovršení dvanáctého roku za dospělého. Chlapci se od tohoto věku zúčastňovali náboženských obřadů a svátků. Když Ježíš dosáhl dvanácti let, připojil se ke svým rodičům na jejich každoroční cestě do Jeruzaléma, aby prožil slavnosti Velikonoc.

Všichni izraelští muži se každý rok zúčastňovali tří slavností v Jeruzalémě – Velikonoc, Letnic a slavnosti stánků. Zejména na Velikonoce přicházely do Jeruzaléma davy lidí z různých koutů Palestiny a také z ciziny. Cesta z Nazareta v Galileji trvala několik dní. Z důvodu bezpečnosti a navazování známostí mezi rodinami se tvořily větší skupiny, které putovaly společně. Ženy a starci jeli po příkrých a kamenitých cestách na volech či oslech, dospělí muži a mladíci šli pěšky.

Slavnosti Velikonoc se konaly na jaře koncem března nebo začátkem dubna. Celá země v tomto období kvetla a všude se ozýval ptačí zpěv. Cestou do Jeruzaléma poutníci procházeli místy souvisejícími s velkými událostmi izraelských dějin. Zde rodiče svým dětem vyprávěli příběhy o zázracích, které Bůh pro Izrael vykonal.

Oslava Velikonoc souvisí se vznikem židovského národa. Izraelci byli otroky starodávného Egypta a neměli žádnou naději na únik z útlaku. Přesto jim Bůh oznámil, že se mají připravit na odchod ze země. Bůh tehdy varoval zatvrzelého a nepřátelského faraona před příchodem Božího soudu na Egypt, faraon však nebral varovné poselství vážně.

Bůh řekl Izraelcům, aby se každá rodina shromáždila ve svém domově. Měli zabít beránka a jeho krví potřít veřeje dveří svého domu. Potom měli beránka upéci a sníst jej s plackami z nekvašeného těsta a s hořkými bylinami.

O půlnoci procházel zemí smrtící anděl. Všichni Izraelci, kteří uposlechli Mojžíšovo nařízení, byli v bezpečí. Ale všichni prvorození synové Egypťanů zásahem anděla smrti zemřeli. Až po této události umožnil zatvrzelý faraón Izraelcům odchod z Egypta. Vzkázal jim: „Odejděte a služte svému Bohu.“

Izraelci opustili Egypt jako svobodný národ. Každý rok zachovávali slavnost Velikonoc jako připomínku svého vysvobození. Bůh jim řekl: „Až se vás jednou vaše děti zeptají, co pro vás tento obřad znamená, odpovězte jim: ‚ Je to velikonoční oběť Hospodinu, který pominul domovy Izraelců v Egyptě a ponechal jejich obyvatele naživu, když udeřil na Egypt.‘ “

Po Velikonocích následoval sedmidenní svátek nekvašených chlebů. Druhého dne tohoto svátku byly z vděčnosti Bohu předkládány snopy ječmene jako první plody sklizně. Vysvobození z Egypta se stalo velkým ponaučením o Boží záchraně – obětovaný beránek, nekvašený chléb a první sklizeň byly symboly odkazující na Mesiáše.

V Ježíšově době už mnozí lidé neznali pravý význam těchto obřadů a slavili je pouze formálně. Dvanáctiletý Ježíš, Syn Boží, je však hluboce prožíval.

Když poprvé uviděl chrám a kněze, jak v bílém rouchu vykonávají obřady, spatřil také krvácejícího beránka na oltáři. Společně s ostatními se sklonil k modlitbě. Každý den sledoval obřady a jednotlivé úkony kněží. Stále jasněji chápal jejich význam a začínal rozumět tajemství svého poslání. Chtěl zůstat na chvíli sám a v klidu o všem rozjímat. Proto se po skončení velikonočních bohoslužeb ještě zdržel na nádvoří chrámu, zatímco poutníci opouštěli chrám i město.

Josef s Marií se snažili o to, aby se Ježíš setkal s náboženskými učiteli. Ve svém životě se řídil pouze Božím slovem a nedodržoval mnohá pravidla a zvyky rabínů. Ježíšovi rodiče doufali, že si jejich syn začne v Jeruzalémě rabínů vážit a bude se jejich učením řídit.

Ježíš byl ale vyučován samotným Bohem. V chrámu pak uvažoval o věcech, které se naučil z Božího slova.

Jedna místnost spojená s chrámem se tehdy využívala jako rabínská škola. Shromažďovali se v ní přední rabíni se svými žáky a přišel tam i Ježíš. Naslouchal jejich učení. Začal se ptát na proroctví o přicházejícím Mesiáši a na události související s jeho působením.

Ježíš udělal na učitele velký dojem. Poznali, že Boží slovo zkoumá do hloubky. Jeho otázky je vedly k zamyšlení nad důležitými a dlouho zapomenutými pravdami. Odhalily, jak se učení rabínů stalo povrchním a účelovým. Když rabíni Ježíšovi vysvětlovali, jak přicházející Mesiáš vytvoří z Izraele velký národ, zeptal se jich na Izajášovo proroctví, které předpovídalo utrpení a smrt Mesiáše jako Beránka Božího.

Také učitelé pokládali Ježíšovi otázky a byli překvapeni jeho moudrými odpověďmi. S pokorou dítěte citoval slova Písma a vysvětloval jejich význam. Pokud by rabíni přijali pravdy, které jim Ježíš v tento den objasnil, vedly by je k hlubokému hledání Boží vůle, což by mělo obrovský dopad na celý národ. Poté, co Ježíš začal hlásat své poselství, by jej totiž hodně lidí přijalo za Mesiáše.

Rabínům bylo jasné, že ačkoli se Ježíš neučil v jejich školách, rozuměl proroctvím mnohem lépe než oni. Viděli v tomto přemýšlivém galilejském chlapci velkou naději. Chtěli se ujmout jeho vzdělávání a pod svým vlivem jeho bystrou mysl usměrnit.

Učitelé byli dojati Ježíšovou odevzdaností Bohu už v tak mladém věku. Bůh vedl celou situaci tak, aby Ježíšovi naslouchali a pronesená slova zasáhla jejich srdce. Ve své pýše ale nebyli ochotni připustit, že by je někdo mohl poučovat. Sami sobě namlouvali, že oni jsou přece těmi, kteří učí Ježíše a zkouší jeho znalost Písma.

Poprvé si uvědomili, že jejich představa o příchodu Mesiáše neodpovídá proroctví. Nechtěli se však vzdát svých snů o moci a slávě Izraele. Debatovali tedy mezi sebou, jak je možné, že tento mladík zná tak dobře Písma.

Zatímco Ježíš zůstal v chrámu, Josef s Marií odcházeli z Jeruzaléma. Měli za to, že Ježíš je v jejich skupině poutníků někde mezi přáteli. Když se karavana zastavila k přenocování, zjistili, že v ní není. Zpanikařili. Hledali ho v celé skupině, ale marně. Dostali strach, protože si vzpomněli, jak se kdysi Herodes pokusil malého Ježíše zabít. Vyčítali si, že ho nechali samotného.

Vrátili se zpět do Jeruzaléma a prohledávali celé město. Následujícího dne vešli na chrámové nádvoří. Procházeli mezi lidmi, až zaslechli známý hlas. Ježíš tam rozmlouval s rabíny. Byli šťastní, že jej opět vidí a že je v pořádku, ale stále nemohli zapomenout na právě prožitou úzkost. Marie se jej zeptala: „Chlapče, proč nám děláš takové starosti? Otec a já jsme tě hledali celí zoufalí.“

„Proč jste mě hledali?“ odpověděl jim. „Cožpak nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Nepochopili, co tím mínil, a tak jim ukázal vzhůru k nebi.

Marie a Josef byli ohromeni. Slyšeli některé rozhovory s učiteli zákona a žasli nad Ježíšovými slovy. Nějak pozapomněli na to, kým Ježíš ve skutečnosti je a jak velké pocty se jim dostalo, když jim Bůh svěřil jeho výchovu.

Bylo přirozené, že Josef s Marií považovali Ježíše za svého syna. Jeho život se v mnohém nelišil od života ostatních chlapců. Bylo snadné ztratit ze zřetele, že je to Boží Syn. Po této události měli již svou důležitou odpovědnost neustále
na mysli.

V odpovědi dal Ježíš poprvé Marii najevo, že si uvědomuje své pouto k nebeskému Otci. Vztah ke svým pozemským rodičům však neodmítl. Vrátil se s nimi domů a opět žil každodenními povinnostmi. Tajemství Ježíšova života zůstávalo skryto v jeho mysli. Trpělivě čekal na pravý čas, kdy začne naplňovat své poslání Mesiáše. S vědomím, že je Boží Syn, plnil své povinnosti doma v Nazaretě ještě dalších osmnáct let.

Chvíle s Ježíšem

Ježíš doufal, že Marie s Josefem přijmou jeho poslání a utrpení, kterým musí projít, a že tomu porozumí. Věděl, že jeho matka bude stát u kříže, a chtěl, aby se připravila na nejtěžší okamžik svého života. Kdyby pochopila to, co o této události říká Písmo, byla by pro ni mnohem snesitelnější.

Když Josef s Marií opomněli jeden den péči o Ježíše, stálo je to tři dny zoufalého hledání. Něco podobného se může stát Ježíšovým následovníkům i v dnešní době. Jeden den strávený zahálením, prázdnými řečmi, bez modlitby a četby Písma může přerušit naše živé spojení s Ježíšem. Může pak trvat několik dní, než znovu najdeme Boží pokoj ve svém srdci.

Bylo by pro nás přínosem, kdybychom každý den strávili jednu hodinu četbou Bible a přemýšleli o Ježíši, zejména o závěrečných okamžicích jeho života. Pod vedením Ducha svatého k němu získáme důvěru a lásku a postupně přijmeme i jeho povahu.

K zamyšlení:

  1. Které symboly ukazovaly během židovského svátku Velikonoc na Mesiáše?
  2. Proč chtěli Josef s Marií, aby se Ježíš setkal s náboženskými učiteli?
  3. Co by se stalo, kdyby rabíni přijali pravdy, které jim Ježíš během rozhovoru objasnil?
  4. Co si Marie a Josef znovu uvědomili, když Ježíš odpověděl na jejich otázku?
  5. Nepramení naše problémy a trápení ze zanedbávání našeho vztahu s Bohem?

Biblické texty k tomuto tématu:

Lk 2,41–51; Ex 12,11Ex 12,26–31

7. kapitola - Ježíšovo dětství 9. kapitola - Nelehké roky dospívání
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím