Ten, který přichází
Ten, který přichází

75. kapitola - Nezákonný soud

74. kapitola - Zápas v zahradě Getsemane 76. kapitola - Jidáš

„Dokaž, jestli nemám pravdu. Jsem-li však v právu, proč mne biješ?“
(Janovo evangelium 18,23)

Strážci vedli spoutaného Ježíše tichými ulicemi spícího města. Bylo již po půlnoci. Pomalým krokem mířili k paláci dřívějšího nejvyššího kněze, Annáše, jakožto nejstaršího člena úřadující kněžské rodiny. Z úcty k jeho věku jej lidé i nadále uznávali jako nejvyššího kněze.

Židovští vůdci požadovali, aby Annáš vyslechl Ježíše jako první, neboť se obávali, že by úřadující a méně zkušený velekněz Kaifáš neměl dostatečnou autoritu, vůli a vynalézavost, aby ho odsoudil k smrti.

Správně měl být ale Ježíš předveden před židovskou nejvyšší radu sanhedrin. Podle římského práva mohla tato rada vězně vyslechnout, ovšem její rozhodnutí a případný rozsudek musely potvrdit římské úřady. Bylo proto nutné vznést proti Ježíši taková obvinění, která by přijali jak Římané, tak Židé.

Mezi kněžími a předními muži se však objevili i tací, kteří Ježíšovo učení uznávali. Bylo dobře známo, že Ježíše podporovali Josef z Arimatie a Nikodém, a proto nebyli na toto jednání pozváni. Byli však přítomni jiní, kteří se mohli zasadit o zákonný soud. Celé jednání bylo vedeno tak, aby jeho výsledkem byl jednotný postup všech členů rady proti Ježíši.

Záměrem bylo dosáhnout dvou obvinění. Pokud by se podařilo veřejně prokázat, že se Ježíš rouhal Bohu prohlášením sebe samého za Boha nebo že je stejně mocný jako Bůh, mohli by jej odsoudit Židé. Jestliže by se navíc podařila prokázat příprava vzpoury, odsoudili by ho také Římané.

Annáš chtěl Ježíše přinutit k přiznání vzpoury. Kladl mu takové otázky, aby jeho odpovědi jasně prokázaly tajnou přípravu plánu k nastolení nového království:

„Kdo s tebou chodil? Čemu jsi učil?“

Ježíš Annášův záměr prohlédl. Odpověděl mu:

„Mé učení je obecně známé. Mluvíval jsem veřejně v synagogách i v chrámu. Tam má každý Žid přístup. Potají jsem nemluvil nic.“

Svou odpovědí poukázal na to, že jeho způsob jednání je zcela odlišný od přístupu těch, kdo jej vyslýchali. Vedoucí představitelé ho spolu s davem přepadli o půlnoci a přivedli k tajnému soudu. Vysmívali se mu a ponižovali ho ještě dříve, než byl souzen. Porušili tím zákon, který stanovoval, že se s každým člověkem, jehož vina nebyla prokázána, má zacházet jako s nevinným.

Také Ježíš se obrátil k Annáši s otázkou:

„Proč se vyptáváš mě? Zeptej se těch, kteří mi naslouchali, ti vědí, co jsem říkal.“

Ostatní kněží dobře věděli, že rada opakovaně vysílala špehy, aby pozorně sledovali Ježíšovo kázání a počínání.

Annáš se viditelně rozzlobil. Jeden ze strážných udeřil Ježíše do tváře a obořil se na něho:

„Jak to mluvíš s veleknězem?“

Ježíš mu klidným hlasem odpověděl:

„Dokaž, jestli nemám pravdu. Jsem-li však v právu, proč mne biješ?“ V jeho slovech nebyl ani náznak hněvu. Měl čisté a trpělivé srdce a nenechal se vyprovokovat.

Ježíš byl ponižován těmi, pro něž podstoupil tak velkou oběť. Trpěl o to více, čím mocněji je svou čistotou, nezištností a odmítáním hříchu převyšoval. Prožíval teď nesmírně těžkou zkoušku, neboť by se těmto satanem ovládaným lidem nejraději vzepřel. Svou božskou mocí mohl své nepřátele okamžitě zničit.

Když s Ježíšem tak opovržlivě zacházeli, doléhalo na něj silné pokušení projevit svou božskou moc a přimět je k uznání Mesiášem. Součástí Kristova nelehkého poslání však bylo, že tuto božskou moc nepoužije a bude jednat jako člověk.

Nebeští andělé chtěli Ježíše zachránit. Když sledovali, jak jej židovští představitelé ponižují, byli připraveni je zničit. Obdrželi však příkaz, aby nic nedělali. Ježíšovým údělem na zemi bylo snášet všechny urážky, křivdy a utrpení.

Před Kaifášem a veleradou

Vůdci nechali Ježíše spoutat. Tím dali najevo, že už je usvědčen. Přesto chtěli budit zdání běžného soudního procesu. Potřebovali, aby proběhl co nejrychleji. Dobře znali Ježíšovu oblibu mezi lidmi, a proto měli obavy, že kdyby se lidé o procesu dozvěděli, mohli by se jej pokusit osvobodit. Kdyby se nepodařilo Ježíše odsoudit hned, musel by se soud kvůli velikonočním svátkům o týden odložit. Židovští vůdci tedy museli Ježíše, jako zločince zasluhujícího smrt, předvést před Římany co nejrychleji. Chyběl však pádný důvod k obžalobě.

Ještě před rozedněním nařídil Annáš ozbrojené stráži přivést Ježíše do veleknězova paláce. Zatímco se scházeli členové velerady, Annáš s Kaifášem Ježíše znovu vyslýchali.

V čele velerady se na stolici, připomínající trůn, posadil Kaifáš. Po pravici i po levici byl obklopen dalšími soudci a představiteli lidu. Římští vojáci se rozmístili v blízkosti Kaifášovy stolice, před níž stál Ježíš. V soudní síni se střídalo ševelení hlasů s tísnivým napětím. Jediný Ježíš byl klidný a vyrovnaný.

Kaifáš považoval Ježíše za svého soupeře. Žárlil na něj, poněvadž k němu lidé vzhlíželi s velkým zájmem a úctou. Přesto při pohledu na spoutaného Ježíše obdivoval jeho vznešenost a důstojnost. V mysli mu vyvstala myšlenka, že chování tohoto muže představuje povahu Boha. Tuto myšlenku však rychle zahnal a okázale vyzval Ježíše k předvedení nějakého zázraku. Ježíš nereagoval, jako by jeho povýšená slova vůbec neslyšel.

Ježíšovi nepřátelé byli zmateni, protože nevěděli, za co vlastně mají Ježíše odsoudit. V síni bylo sice přítomno mnoho svědků, kteří mohli poukázat na Ježíšova slova označující kněze za pokrytce a vrahy, nechtěli o tom ale mluvit. Mohlo by se totiž začít projednávat, proč se Ježíš takto vyjádřil, a Římany by to stejně nezajímalo. Měli také důkazy o tom, že Ježíš neuznával mnohé židovské tradice. Ale ani v tom by Římané neviděli žádný zločin. Židovští vůdci se nakonec neodvážili obvinit Ježíše ani z přestupování soboty, neboť by to vedlo jen k zahájení debaty o tom, že v sobotu zázračně uzdravuje.

Zavolali tedy podplacené svědky a ti Ježíše obvinili z podněcování vzpoury proti Římu. Jejich svědectví však byla nejasná, zmatená a vzájemně si odporovala.

Na počátku své služby Ježíš řekl:

„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“

Těmito slovy obrazně hovořil o své smrti a vzkříšení. Někteří si však jeho vyjádření vysvětlovali doslovně, proto ho brali jako důkaz, na jehož základě by mohl být usvědčen z rouhání. Římané se podíleli na stavbě chrámu a byli na něj velice pyšní – určitě by neradi slyšeli zprávy, že ho chce někdo zničit. A tak Židé konečně vymysleli, v čem by se mohli s Římany spojit proti Ježíši.

Našli dva svědky, jejichž výpovědi nebyly tak rozporuplné jako v ostatních případech, a také je podplatili. Jeden z nich prohlásil:

„Tento muž řekl, že má moc zničit chrám a ve třech dnech ho znovu vystavět.“

Kdyby byla Ježíšova slova opakována přesně tak, jak je vyslovil, nemohla by za ně velerada Ježíše odsoudit. Dokonce ani v takto překroucené podobě nemohli Římané tento výrok považovat za zločin hodný trestu smrti.

Ježíšovi žalobci byli zmatení, rozzuření a bezradní. Svou poslední příležitost viděli v tom, že se Ježíš nějak usvědčí sám. Kaifáš se naklonil dolů ze své stolice a zvolal:

„Jak se obhájíš proti této obžalobě?“

Ježíš mlčel.

Tu Kaifáš vykřikl: „Beru tě pod přísahu při živém Bohu: Jsi ten zaslíbený Mesiáš, Boží Syn?“

Ježíš věděl, že pokud na tuto otázku odpoví, bude to pro něho znamenat jistou smrt. Otázku mu však položil nejvyšší představitel národa ve jménu Všemohoucího Boha… Ježíš sám vedl své učedníky k tomu, aby neochvějně hlásali, kým je. Nyní jim tedy šel příkladem.

Všichni na něj hleděli s napětím. Odpověděl:

„Ty sám jsi to řekl.“ A dodal: „Ale ujišťuji vás, že brzy budete svědky toho, že mne Bůh vyzdvihne, abych seděl po jeho pravici, odkud se vrátím na nebeských oblacích ve svém majestátu.“

Kaifášovo rozhodnutí

Kaifáš chvíli přemýšlel nad Ježíšovými slovy a zachvěl se před jeho pronikavým pohledem. Po celý zbytek života na Ježíšův pohled nezapomněl.

Vyděsila ho skutečnost, že by každý člověk jednou stanul před Bohem a obdržel odplatu podle svých činů. V mysli se mu ukázaly události ze dne posledního soudu, kdy z hrobů vstanou mrtví a jejich tajemství, která měla být navždy skryta, budou odhalena. Měl pocit, že nebeský Soudce čte v jeho duši a odhaluje jeho činy.

Náhle procitl. Jako saducej přece nevěřil ve vzkříšení a Boží soud – a nepřál si, aby se Ježíšova slova někdy naplnila. Popadla ho ďábelská zuřivost. V předstíraném zděšení a na znamení největšího pohoršení roztrhl své roucho a prohlásil: „To je rouhání! Cožpak ještě potřebujeme svědky? Teď jste to slyšeli na vlastní uši! Jaký vynesete rozsudek?“

Přítomní kněží a vůdci lidu souhlasili s Kaifášem a křičeli:

„Zaslouží si smrt!“

Kaifáš se zlobil sám na sebe, že na chvíli uvěřil Ježíšovým slovům. Místo toho, aby pod vlivem pravdy a svědomí otevřel své srdce a vyznal, že Ježíš je Mesiáš, veřejně roztrhl své roucho. Ve skutečnosti však odsoudil sám sebe a ukázal, že není hoden zastávat velekněžský úřad.

Podle zákonů daných Mojžíšem nesměl velekněz své roucho nikdy roztrhnout. Jeho služba v chrámě vyžadovala roucho v bezvadném stavu. Později rabíni vydali zákon, který povoloval roztržení veleknězova roucha na znamení odporu k hříchu. Nic takového však Bůh nenařídil, byla to pouze lidská tradice. Roztržení Kaifášova roucha bylo symbolickým vyjádřením odmítnutí Ježíše jako Mesiáše celým židovským národem. Kdysi vyvolený lid se od Boha odvrátil.

Nezákonný soud

Také velerada odsoudila Ježíše k smrti v rozporu s židovským zákonem, který nepřipouštěl vyslýchat vězně v noci. Právoplatný rozsudek mohla vynést jen velerada, která zasedala za bílého dne a v plném počtu.

Poté vojáci vedli Ježíše na nádvoří vládní budovy, kde měl čekat na další přelíčení. Na cestě jej obklopili lidé a vysmívali se mu. Znevažovali především jeho prohlášení, že je Božím Synem. Jeho slova „odkud se vrátím na nebeských oblacích“ opakovali jako vtip, kterému se ohromně smáli… Při čekání na řádný soud mu nebyla poskytnuta žádná ochrana a neznalý dav, tvořený nejhrubšími, nejzkaženějšími lidmi města a vedený démony, jej slovně i fyzicky napadal. Ježíšova vyrovnanost a pokora je přiváděla k šílenství. Někteří mu plivali do obličeje, bili ho a výsměšně vykřikovali:

„Když jsi Mesiáš, hádej, kdo ti teď dal ránu!“

Největší bolest mu však nezpůsobovali nepřátelé. Během výslechu u Kaifáše totiž jeden z jeho nejbližších učedníků zapíral, že ho zná.

Kohoutí kokrhání

Poté, co byl Ježíš v Getsemanské zahradě zatčen, Petr a Jan sledovali celý dav zpovzdálí. Když přišli k soudní síni, kněží Jana poznali a pustili jej dovnitř. Doufali, že pokud bude svědkem Ježíšova odsouzení, přestane věřit, že by Ježíš mohl být Božím Synem. Jan je požádal, aby tam mohl Petr vstoupit s ním. Kněží souhlasili.

Na nádvoří před soudní síní hořel oheň, u něhož se strážci a sluhové ohřívali. Petr se k nim připojil. Doufal, že se ztratí v davu a že jej budou považovat za jednoho z těch, kdo přivedli Ježíše.

Všimla si ho jedna žena, která stála u vchodu. Viděla Petrův smutek, a zeptala se proto: „Nejsi jeden z jeho učedníků?“

Petra touto otázkou překvapila i vyděsila. Předstíral, že jí nerozumí. Ona se jej však neustále vyptávala.

Petr byl donucen odpovědět. Podrážděně řekl:

„Vůbec ho neznám.“

Vzápětí zakokrhal kohout.

Po nějaké době na něj kdosi z davu opět ukázal: „Tento člověk chodil s Ježíšem z Nazareta.“ Petr se však zapřísahal a řekl:

„Vůbec toho člověka neznám.“

Asi o hodinu později prohlásil příbuzný muže, kterému Petr v tu noc uťal mečem ucho: „Vždyť jsem tě s ním viděl v zahradě! Jistě jsi jeden z nich, je to znát i na tvém galilejském nářečí!“

Petr se je snažil zmást. Rozzuřil se, zapíral a zapřísahal se:

„Člověče, vůbec nevím, o čem to mluvíš!“

Než to dořekl, znovu zakokrhal kohout. Petr si ihned vzpomněl na Ježíšova slova: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“

Vzápětí pohlédl do soudní síně. Vtom se Ježíš otočil a s lítostí a smutkem se díval na Petra.

Ten pohled pronikl Petrovým srdcem jako šíp. Vzpomněl si na svůj slib o věrném následování za každých okolností, který vyslovil před několika málo hodinami. Uvědomil si, jak dobře ho Ježíš zná. Vybavila se mu Ježíšova laskavost a trpělivost v protikladu s jeho prolhaností, pokrytectvím a pýchou. Přemítavě hleděl na svého Pána. Vtom Ježíše někdo znovu udeřil do tváře. Petr se už na to nemohl dále dívat a se zlomeným srdcem vyběhl z nádvoří ven.

Bezmyšlenkovitě utíkal za tmy někam do ústraní. Po chvíli se ocitl v Getsemanské zahradě. S výčitkami svědomí vzpomínal, jak zde Ježíše zanechal o samotě a nebyl ochoten bdít a modlit se. Připomněl si, jak jeho i další učedníky Ježíš nabádal k ostražitosti a modlitbám, aby neupadli do pokušení. Trápilo ho, že to byl právě on, kdo Ježíše nejvíce ranil, když jej před chvílí zapřel. Padl na zem a hořce plakal.

Opětovné odsouzení

Brzy po rozednění se sešla velerada k dalšímu jednání a Ježíše znovu předvolali. Nemohli jej ale odsoudit okamžitě, neboť někteří členové velerady u nočního výslechu nebyli a Ježíšovu výpověď neslyšeli. Židovským vůdcům bylo naprosto jasné, že v procesu vedeném Římany by Ježíš nebyl odsouzen. Kdyby se však znovu prohlásil za Mesiáše, mohli by ho nařknout z přípravy povstání.

Znovu jej vyzvali:

„Jsi Mesiáš? Řekni nám to!“

Ježíš však nic neodpověděl. Naléhali na něj tak dlouho, až jim odvětil:

„I kdybych vám to řekl, stejně tomu neuvěříte. A kdybych se na něco zeptal já vás, neodpovíte mi. Řeknu vám jenom toto: Již záhy usedne Syn člověka po Boží pravici.“

Vyslovil tak, na co čekali. Všichni začali volat: „ Jsi tedy Boží Syn?“

Odpověděl jim: „Vaše vlastní slova to potvrzují.“

Tu křičeli jeden přes druhého: „To nám stačí, už žádné další svědectví nepotřebujeme, usvědčil se sám!“

Když vynesli rozsudek smrti, přihlížející se s výkřiky a hněvem okamžitě vrhli na Ježíše. Před kněžími a vůdci lidu ho začali ponižovat a bít. Kdyby římští vojáci včas nezasáhli, usmrtili by ho na místě.

Římští úředníci se vyděsili, když viděli, jak Židé zacházejí s člověkem, jemuž neprokázali žádnou vinu. Prohlásili, že odsouzení člověka k trestu smrti na základě jeho vlastních slov je v přímém rozporu i s židovským zákonem. Židovští představitelé však již ztratili soudnost i stud a jejich výtky přehlíželi.

I kněží zapomněli na důstojnost svého úřadu. Na Ježíše křičeli hanlivé urážky a zlořečili mu. Za to, že se prohlásil Mesiášem, požadovali tu nejpotupnější smrt. Lidé mu přes hlavu přehodili starý plášť, bili jej do tváře a vysmívali se: „Řekni nám, proroku, kdo tě udeřil!“

Boží andělé pozorovali každý úder, slovo i urážlivý pohled. Jednoho dne se budou všichni tito lidé dívat s úctou do tváře Spasitele, z níž bude vyzařovat sláva jasnější než slunce.

K zamyšlení:

  1. Která dvě obvinění potřebovali židovští představitelé Ježíšovi prokázat?
  2. Co Kaifáš obdivoval na Ježíši? Jaké myšlenky mu proběhly hlavou?
  3. Proč byl Ježíšův soud nezákonný?
  4. Co zlomilo Petrovo srdce, když zapřel Ježíše?
  5. Co by se stalo, kdyby na dalším jednání velerady nezasáhli římští vojáci?
  6. Jak je možné, že se Kaifáš a členové velerady zachovali tak pokrytecky a nesprávně? Mohli by se i dnešní náboženští vůdci zachovat podobně?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 26,57–75; Mt 27,1; Mk 14,53–72; Mk 15,1; L 22,54–71; J 18,13–27; J 7,51; J 2,19–21; Iz 53,7; Mt 10,32; Lv 10,6L 22,31–32

74. kapitola - Zápas v zahradě Getsemane 76. kapitola - Jidáš
Sdílet

Seznam kapitol

Tento web využívá soubory cookies. Pro úplnou funkčnost stránek musíte s využitím cookies souhlasit. Souhlas je možné kdykoliv odvolat. Souhlasím