62. kapitola - Hostina v Šimonově domě

„Proč jí to máte za zlé? Prokázala mi dobrou službu.“
(Matoušovo evangelium 26,10)

O Šimonovi z Betanie se vědělo, že je jeden z mála farizejů uznávajících Ježíše. Šimon doufal, že by Ježíš mohl být Mesiášem, ale nepřijal jej jako Syna Božího, jehož by vyznával jako svého osobního Zachránce.

Ježíš uzdravil Šimona z malomocenství. Šimon mu za to chtěl projevit vděčnost, a tak pro Ježíše a jeho učedníky uspořádal hostinu.

Jako obvykle přebýval Ježíš během svého pobytu v Betanii v Lazarově domě. Přicházelo sem za ním mnoho lidí. Někteří chtěli být vzácnému hostu nablízku, jiní si přáli vidět vzkříšeného Lazara. Ten vydával všem lidem svědectví, že Ježíš je skutečně Syn Boží. Mnozí byli zvědaví, zda Lazar půjde s Ježíšem do Jeruzaléma na velikonoční svátky a jestli tam bude Ježíš konečně korunován králem.

Kněží a přední muži židovského národa se nemohli dočkat chvíle, kdy Ježíše zatknou. Stále měli na paměti, jak často unikal jejich léčkám, a začali se obávat, že na Velikonoce vůbec nepřijde. Při zasedání velerady se radili, jak se Ježíše zmocní. Rozhodli se, že ho zajmou tajně, a potom ho rychle a bez pozornosti davů odsoudí. Doufali, že po vynesení rozsudku smrti začnou lidé nad Ježíšem pochybovat. Co ale provedou s Lazarem? O jeho vzkříšení se všude mluvilo, byl neustálou připomínkou Ježíšovy moci. Lidé by se jim mohli pomstít za odstranění člověka, který učinil tak velkolepý zázrak. Proto se domluvili, že se Lazara zbaví také.

Mezitím byl Ježíš a jeho přátelé na návštěvě v Šimonově domě. U stolu seděl z jedné strany Ježíše Šimon a z druhé Lazar. Marta roznášela jídlo, zatímco Marie stála poblíž Ježíše a naslouchala jeho slovům.

Marie velice litovala, že se ve svém životě nechala svést k mnohým neřestem. Byla Ježíši vděčná, že jí odpustil a jejímu bratru daroval život. Chtěla mu za to nějak svou vděčnost vyjádřit. Neunikla jí Ježíšova slova o blízké smrti, a tak koupila alabastrovou nádobku drahocenného oleje, aby jeho tělo podle tehdejšího zvyku připravila na uložení do hrobu.

V tuto chvíli však přítomní tvrdili, že Ježíš bude korunován králem. Její smutek se proměnil v radost. Jako první chtěla vzdát poctu svému králi. Nepozorovaně rozbila nádobku s vonným olejem a vylila ho na Ježíšovu hlavu a nohy. Poklekla a svými slzami začala smáčet Ježíšovy nohy a utírat je svými dlouhými rozpuštěnými vlasy.

Mezi tolika lidmi by si jí snad nikdo ani nevšiml, kdyby silná vůně oleje neprostoupila celou místnost a neprozradila ji. Každý zpozorněl. Nejvíce byl pobouřen Jidáš. Tiše prohlásil: „Takové plýtvání! Olej se mohl výhodně prodat a peníze mohli dostat chudí!“

Jidáš tak zareagoval proto, že jej Mariin čin zahanbil. Obhospodařoval totiž skromné prostředky Ježíše a učedníků, které se často používaly na pomoc chudým. Nebyl však poctivý a část peněz si nechával pro sebe. Kdyby Marie svěřila své peníze jemu, k chudým by se stejně nedostaly.

Učedníci ale o jeho nečestném jednání nevěděli. Důvěřovali mu a jeho námitku považovali za správnou. Marie znejistěla. Začala se obávat výtek. Chtěla se nepozorovaně vytratit, když vtom zaslechla Ježíšův hlas:

„Proč jí to máte za zlé? Prokázala mi dobrou službu. Chudých bude mezi vámi vždy dost, ale já s vámi už dlouho nebudu. Tato žena mne pomazala olejem, a tak vlastně připravila mé tělo k pohřbu.“

Zakrátko Ježíš procházel těžkými zkouškami. Po vynesení rozsudku smrti si její čin připomínal. Skutek této ženy byl předzvěstí vděčnosti a lásky všech lidí zachráněných pro věčnost.

Ježíš všem přítomným řekl: „To, co učinila, neupadne v zapomenutí, ale spolu se zvěstí o mém díle záchrany bude připomínáno po celém světě.“

Jidášova zrada

Ježíš mohl Jidášovu nepoctivost a zpronevěru odhalit, což by později mohli někteří vnímat jako důvod učedníkovy zrady. Ve skutečnosti ale Jidášovi žádnou záminku ke zradě neposkytl.

Pochválením Mariina činu pouze Jidášovy námitky umlčel. Přestože Jidáše nepokáral přímo, ten se cítil dotčeně a rozzlobil se. Pochopil, že Ježíš prohlédl jeho pokrytecké jednání. Ztratil zábrany a rozhodl se ke zradě. Hned po večeři zašel do velekněžského paláce a nabídl se, že vyzradí, kde bude možné Ježíše zatknout. Velekněží mu na oplátku nabídli třicet stříbrných a Jidáš jejich nabídku bez okolků přijal.

Ostatní učedníci se nechovali jako Jidáš. K Ježíši měli úctu a pociťovali k němu náklonnost, i když zcela nechápali, kým Ježíš ve skutečnosti je.

Nikdy nemohli plně pochopit, jak osamělým a častokrát smutným Ježíš ve svém životě na zemi byl. Nemohli proto vůbec docenit důležitost Mariina činu. Teprve později si naprosto jasně uvědomili, jak často Ježíše zarmucovali a zraňovali. Když snímali jeho zkrvavené tělo z kříže, vzpomněli si na svá slova v Šimonově domě a hořce jich litovali.

I dnes málokdo oceňuje výjimečný čin lásky, který Ježíš pro lidstvo na zemi vykonal a v nebesích nadále koná. Kdybychom Ježíšova slova přijali celým svým srdcem a měli k němu úctu, žádnou naši oběť nebo dar bychom pro něho nepovažovali za příliš velký.

Šimonovo tajemství

Šimon byl Ježíšovou reakcí na Mariino jednání překvapen. Pomyslel si: „Kdyby byl prorokem, musel by poznat, že žena, která se ho dotýká, je velká hříšnice.“ Šimon neznal pravou povahu Boha Otce ani Ježíše – jeho soucit, lásku a milosrdenství. Myslel si, že je třeba vyhýbat se hříšným lidem a varovat před nimi.

Ježíš věděl, jak Šimon uvažuje, a oslovil ho:

„Rád bych se tě, Šimone, na něco zeptal.“

„Prosím, jen mluv,“ řekl Šimon.

„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?“

Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému více prominul.“ „Správně,“ řekl Ježíš.

Ježíš vyprávěl tento příběh s podobným záměrem, jako když kdysi prorok Nátan vyprávěl izraelskému králi Davidovi příběh o boháči a chudákovi. Měl v plánu přimět Šimona k vyřknutí rozsudku nad sebou samým, jak to tehdy udělal i David. Šimon svedl Marii k hříchu a nyní jí pohrdal. Velmi jí ublížil. Dva dlužníci v příběhu představovali Šimona a Marii. Ježíš nechtěl říci, že by byl jeden či druhý větší či menší hříšník, nebo že by některý z nich potřeboval od Boha menší či větší milost. Oba potřebovali přijmout stejnou milost, protože si nikdo není schopen Boží dobrotu jakkoli zasloužit. Šimon si ale myslel, že je spravedlivější než Marie. Ježíš ho chtěl z tohoto omylu vyvést a ukázat mu skutečný rozměr jeho provinění.

Šimon Ježíšova slova pochopil a zastyděl se. Najednou na sebe začal pohlížet jinak. Uvědomil si, že je v přítomnosti Někoho, kdo převyšuje všechny lidské bytosti.

Ježíš pokračoval: „Podívej se na tuto ženu! Přišel jsem do tvého domu, ale nedal jsi mi umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami. Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, zato tato žena mi nepřestává líbat nohy. Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ona však nelitovala drahocenného oleje na mé nohy.“

A dodal: „ Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje v lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje.“

Poté se obrátil k Marii a řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny. Tvá víra tě zachránila, jdi pokojně domů.“

Šimon si myslel, jak velmi Ježíše pozváním do svého domu poctí. Nyní poznal, že ho vůbec nepoctil – ale naopak, že propásl vzácnou příležitost projevit Ježíši úctu. Uvědomil si, že sám uvažuje a jedná pokrytecky, zatímco Marie je vděčná a touží po odpuštění.

Šimon byl dojat Ježíšovým taktem, neboť ostatním jeho hříchy neprozradil. Ježíš se snažil obměkčit Šimonovo srdce laskavostí a ohleduplností a přivést ho k pokání, neboť věděl, jak by jej veřejné pokárání zatvrdilo. Když si Šimon uvědomil svou hříšnost, pochopil, že je Ježíšovým velkým dlužníkem, a vyznal své hříchy. Z pyšného farizeje se stal pokorný Ježíšův učedník.

Ježíš znal okolnosti ovlivňující Mariin život. Dodával jí odvahu ke změně, vyhnal z ní démony a v modlitbách za ni prosil svého nebeského Otce. Ostatní lidé na ni pohlíželi s beznadějí, ale Ježíš v její povaze rozpoznal mnoho dobrého. Jeho milost z ní udělala člověka. Spolu s učedníky ráda pobývala v Ježíšově blízkosti a naslouchala mu. Na jeho hlavu vylila vzácný olej a slzami mu smáčela nohy. Stála u kříže a pak doprovázela Ježíšovo mrtvé tělo ke hrobu. Jako první oznámila ostatním Ježíšovo vzkříšení.

Ježíš zná život každého z nás. Přiznáme-li si svoje chyby a hříchy, pocítíme potřebu opravdového poznání Ježíšovy lásky a milosti. Ježíš neodmítne nikoho, kdo upřímně lituje svých hříchů. Každému, kdo k němu přijde s touhou po odpuštění a změně, odpustí. Všem lidem nabízí společenství.

Ježíš stojí u trůnu Boží slávy a předkládá Bohu modlitby těch, kdo ho opravdově prosí o pomoc.

K zamyšlení:

1. Proč velerada rozhodla, že Lazar musí být zabit spolu s Ježíšem?
2. Proč Marie koupila nádobku s drahocenným olejem a použila ji na hostině?
3. Kdy byl Mariin dar pro Ježíše velkým povzbuzením?
4. Proč se Jidáš rozhodl zradit Ježíše?
5. Jakým způsobem Ježíš pomohl Šimonovi pochopit, co je to odpuštění?
6. Toužíme po odpuštění i my?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 26,6–13; Mk 14,3–11; L 7,36–50; J 11,55–57; J 12,1–11; Ef 5,2; Ř 8,33–34