37. kapitola - Vyslání učedníků

„Všichni vás budou nenávidět, protože jste moji.
Ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn pro věčnost.“
(Matoušovo evangelium 10,22)

Učedníci putovali s Ježíšem po celé Galileji. Povídali si s ním a učili se, jak mají lidem předávat poselství o záchraně. Když se Ježíš věnoval početným zástupům, ochotně mu pomáhali. Zabraňovali zbytečnému zmatku, přinášeli k němu nemocné a zraněné a pomáhali potřebným. Věnovali se i zájemcům o Ježíšova slova. Vysvětlovali jim texty Písma a odpovídali na jejich otázky. Každý den tak učedníci získávali cenné zkušenosti. Museli se naučit pracovat samostatně, trpělivě a s láskou. Zanedlouho se Ježíš rozhodl, že nadešel čas, aby je poslal do okolních měst a vesnic.

Svolal svých dvanáct učedníků k sobě a vyslal je po dvojicích. Společná činnost jim umožňovala vzájemnou podporu a sdílení modliteb. Předal jim jednoduché pokyny. Neměli se s lidmi přít o to, zda je či není Mesiáš. Jejich úkolem bylo v Ježíšově jménu uzdravovat, probouzet mrtvé k životu, očišťovat malomocné a vyhánět démony. Mohli se k Ježíšovi kdykoli vrátit pro radu a popovídat si s ním o svých zkušenostech.

Učedníci byli stále zmateni učením kněží a farizejů, ale Ježíš posiloval jejich důvěru v Boží slovo. Vysvětloval jim rozdíl mezi pravdou a lidskou tradicí. Po Ježíšově návratu do nebe často vzpomínali na jeho slova i výraz tváře, když k nim promlouval. Nesčetněkrát si uvědomili, že při vysvětlování zvěsti o Božím království opakují Ježíšova slova.

Měli na paměti, že Ježíš trávil více času uzdravováním nemocných než kázáním. Hluší zaslechli nejdříve jeho hlas, slepí uviděli nejprve jeho tvář. Ježíšovo slovo působilo jako voda života zavlažující lidská srdce, přinášelo radost a pokoj každému, kdo uvěřil.

První zkušenosti učedníků

Na své první cestě zamířili učedníci pouze tam, kde Ježíš v minulosti působil, kde jej lidé znali a oblíbili si ho. Učedníci nebyli oblečeni jako rabíni nebo kněží, nosili všední oděv. Nesvolávali lidi do velkých zástupů, ale navštěvovali domy jednotlivých rodin a sdíleli s nimi poselství Božího království.

Společně prožívané modlitby, písně a studium Božího slova přinášely požehnání v každém domě, ve kterém byli vítáni. Pokaždé se však nesetkali s vlídným přijetím. I na to je Ježíš předem upozornil: „Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“

Ježíš nikdy nezamlčoval pravdu, která měla být vyslovena, vždy ji však říkal s láskou. Nikdy nejednal hrubě a lidi nezraňoval. Rozuměl lidským slabostem, a jestliže odsuzoval přetvářku a hřích, dělal to s velikou lítostí. Každý člověk je v Ježíšových očích nesmírně cenný a jeho učedníci mají s tímto vědomím k lidem vždy přistupovat.

Pokud nezapomínáme na Ježíšův charakter a jeho rady, můžeme zvěstovat evangelium svým životem a vhodnými slovy. Budeme-li neprávem osočováni, stanou se naše mírná slova účinnějšími než jakékoli hádky.

Překážky a těžkosti

Ježíš dále upozornil své učedníky na nezájem a odpor, s nímž se u některých lidí setkají. Kvůli svědectví o Bohu se mnohokrát dostali do svízelných situací, někdy byli uvězněni a předvedeni až před vládce. Byla to však příležitost promluvit k vůdcům lidu, kteří by jinak dobrou zprávu o Božím království neslyšeli. O Ježíšových následovnících se často šířily polopravdy a lži, a proto bylo svědectví učedníků jedinou možností, jak se vládci mohli dozvědět pravdu.

Ježíš učedníkům poradil, jak v takových situacích jednat: „Když vás postaví před soud, nedělejte si starosti s tím, jak a co budete mluvit, protože vám budou dána pravá slova v pravý čas.“ Ježíšovi následovníci mají zůstat za každé situace klidní a odevzdaní Bohu. Pokud na ně žalobci křičí a falešně je obviňují, vládci i ostatní lidé mohou vidět rozdíl mezi lidmi ovládanými satanem a následovníky Ježíše.

Když jsou Ježíšovi následovníci povoláni před soudy, nemusí si svou obhajobu připravovat. Duch svatý jim dává správné myšlenky a vhodná slova v pravý čas. Připomíná také texty Písma, s nimiž se již dříve dobře seznámili. Je tedy důležité, aby v každé době Ježíšovi následovníci studovali Boží slovo pečlivě, vytrvale a do hloubky.

Pronásledování

Ježíš své učedníky připravoval i na těžké časy: „Všichni vás budou nenávidět, protože jste moji. Ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn pro věčnost.“ Dále je upozornil, že mnohdy se proti nim obrátí i jejich vlastní rodiny a přátelé. Oni však mají vytrvat a zachovat svoji víru.

Vybídl je, aby se zbytečně nevystavovali pronásledování. Ježíš sám často odešel z některých měst a vesnic, aby se vyhnul těm, kdo mu chtěli ublížit a usilovali o jeho život. Během pronásledování neměli učedníci ztrácet odvahu. Měli si najít jiné místo, na kterém mohli pokračovat v hlásání dobré zprávy o Božím království.

Učedníkům kladl na srdce, aby v situacích, kdy dochází k bezpráví, nemlčeli a nečekali, až se vše uklidní. Ani Ježíš nezachovával za každou cenu klid přehlížením pokrytectví a neřestí. Jeho srdce bylo naplněno láskou ke všem lidem, ale nikdy nebyl shovívavý k hříchu. Byl vlídný, nedokázal však mlčet, když viděl člověka kráčet po cestě vedoucí do záhuby.

Dnešní Ježíšovi následovníci by neměli chtít zachovat klid a soulad tím, že budou dělat kompromisy se svými křesťanskými zásadami. Nikdo nemůže zůstat věrný Ježíšovým zásadám, aniž by nenarazil na odpor u svých přátel či nepřátel.

Ježíš své učedníky nabádá: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo; věčný život vzít nemohou.“

Ježíšovi následovníci se mají vyvarovat vědomého popírání pravd Písma a znevažování Boha svým životním přístupem.

Satan se snaží vyvolat v lidech pochybnosti. Svádí je k hříchu a následně i k tomu, aby se považovali za natolik špatné, že již nemohou přijít k nebeskému Otci. Bůh o všem ví. Ježíš své učedníky ujišťuje, že zná každé jejich selhání i slabost.

Bible uvádí, že Bůh nesedí mlčky a nečinně na svém trůnu. Obklopují ho tisíce andělů ochotně plnících jeho vůli. Nyní nemůžeme chápat způsob, jakým je Bůh spojen s ostatními částmi vesmíru včetně naší nepatrné planety. On však slyší volání každého z nás. Na každou opravdovou modlitbu odpovídá: „Zde jsem.“

Ježíš řekl svým učedníkům slova, která jsou určena i nám: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před Bohem Otcem a jeho anděly. Vy jste moji svědkové na zemi a já jsem váš zástupce v nebi. Když Otec pohlédne na váš život, nebude vidět chyby a selhání. Spatří vás skrze mne, skrze můj dokonalý charakter, a uvidí, že jste mne přijali za svého Zachránce. Každý z vás, kdo se účastní záchrany lidí pro Boží království, bude mít podíl na radosti a slávě z jejich záchrany pro věčnost, pokud mě přijmou do svého srdce.“

Ježíš si uvědomoval, že vyslání tehdejších učedníků i všech jeho opravdových následovníků v budoucnu vyvolá mnohé spory, neboť satan jim bude pokaždé klást odpor. Praví následovníci se však ochotně vzdají všeho, co by jim mohlo bránit v plném odevzdání se Bohu a v předávání Božího poselství světu.

Ježíš zaslíbil, že každý, kdo přijme jeho následovníky, obdrží požehnání, jako kdyby přijal samotného Ježíše.

K zamyšlení:

1. Proč Ježíš vyslal své učedníky po dvojicích?
2. Proč se potřebujeme učit verše z Písma nazpaměť?
   Jak na nás bude ve chvíli zkoušky a vydávání svědectví působit Duch svatý?
3. Jak se můžeme o své poznání Ježíše podělit s druhými?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 10,1–42; Mk 6,7–11; Lk 9,1–6; Ef 6,12; Sk 4,13; Sk 6,10.15; 2 Tm 4,16–17