32. kapitola - Uzdravení a vzkříšení

„Potom řekl Ježíš setníkovi: Jdi domů. Čemu jsi uvěřil, ať se stane.“
(Matoušovo evangelium 8,13)

V Kafarnaum žil důstojník římské armády. Po několika letech služby v tomto městě se začal zajímat o židovskou bohoslužbu. Dospěl k přesvědčení, že židovské náboženství je lepší než modloslužba praktikovaná v Římské říši. Oprostil se od nenávisti a předsudků vůči porobenému národu a spřátelil se se svými židovskými sousedy, jejichž bohoslužbu podporoval.

Tento důstojník ještě nikdy Ježíše neviděl, ale když se doslechl o jeho učení, měl z toho velkou radost. Vždyť se dozvěděl pravdu o Bohu, kterou tak dlouho hledal! Uvěřil, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.

Jeden jeho sluha vážně onemocněl a byl na pokraji smrti. Sluhové v domácnosti byli otroci, kteří se kupovali a prodávali na trhu, a většina Římanů s nimi zacházela velice krutě. On si však svého sluhu oblíbil a těžce nesl jeho utrpení. Podle toho, co o Ježíši slyšel, byl přesvědčen, že Ježíš je jediný, kdo může v této naléhavé situaci pomoci.

Měl k Ježíši tak velkou úctu, že se ani necítil hoden předstoupit před něj osobně. Požádal proto představené synagogy, aby Ježíše poprosili o uzdravení. Myslel si, že Ježíše dobře znají a jsou s ním v kontaktu.

Onoho dne Ježíš procházel městem Kafarnaum. Židovští představitelé za ním přišli s prosbou, aby sluhu římského vojáka uzdravil. Řekli: „Ten muž si zaslouží tvou pomoc. Má rád náš národ, a dokonce nám dal postavit synagogu.“

Ježíš se tedy vydal k důstojníkovu domu. Obklopovaly jej davy lidí, takže postupoval pomalu. Když se důstojník dozvěděl, že k němu Ježíš přichází, poslal mu vzkaz: „Pane, neobtěžuj se tolik, nezasloužím si, abys mne poctil svou návštěvou.“ Ježíš ale kráčel dále.

Důstojník mu tedy vyšel vstříc a setkal se s ním na cestě. Vysvětloval: „ Jako pohan jsem se ani neodvážil jít za tebou osobně. Stačí přece, když řekneš slovo, a můj otrok se určitě uzdraví. Vždyť i já musím splnit rozkaz svých nadřízených a moji podřízení se musí zase podrobit mým povelům.“ A dodal: „ Já představuji moc Říma a moji vojáci to dobře vědí. Když jim řeknu, aby něco udělali, udělají to. Ty představuješ moc Boží. Celé stvoření to ví a poslouchá tě. Řekni tedy a můj sluha se jistě uzdraví.“

Ježíš byl důstojníkovými slovy velmi překvapen a řekl svým průvodcům: „S tak velkou vírou jsem se nesetkal v celém Izraeli.“ Důstojníkovi řekl: „ Jdi domů. Čemu jsi uvěřil, ať se stane.“

Židovští vůdci oslovili Ježíše proto, že si důstojník vyslyšení prosby zasloužil, neboť udělal mnoho dobrého pro jejich národ. Důstojník se však necítil být hoden žádat o uzdravení a nepomyslel ani na to, že by si zázrak zasloužil na oplátku za své dobré skutky. Uvěřil Ježíši a plně mu důvěřoval. Pochopil, že Ježíš poskytuje svou milost lidem z lásky.

Až ti bude satan našeptávat, že jsi hříšný a nemůžeš doufat v Boží pomoc, důvěřuj plně Ježíši, který přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Boží milost si nemůžeme ničím zasloužit. Můžeme se však vždy upnout k Ježíši a spoléhat na jeho dobrotu a lásku k nám.

Vzkříšení syna nešťastné vdovy

Brzy nato se Ježíš odebral do městečka Naim, které bylo od Kafarnaum vzdáleno asi den cesty. Putovalo s ním mnoho lidí. Přiváděli k němu nemocné a zraněné, aby je uzdravil. Doufali také, že budou při tom, až se Ježíš prohlásí za krále Izraele.

Když se blížili k městské bráně, zahlédli, jak z ní vychází pohřební průvod a směřuje k hřbitovu. Podle tehdejšího zvyku nesli mrtvého na odkrytých márách, které byly obklopeny zástupy zarmoucených a truchlících. Vzlykající matka naposledy doprovázela svého jediného syna. Byla vdovou a syn byl její jedinou oporou a nadějí.

Když ji Ježíš uviděl, bylo mu jí velice líto. Přišel k ní a tiše řekl: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Nosiči se zastavili, nářek utichl. Všichni se začali tlačit k Ježíši. Lidé se zatajeným dechem čekali, co bude následovat. Ježíš uzdravoval z nemocí a vyháněl démony. Je možné, aby také vzkřísil mrtvého?

Ježíš zvolal rozhodným hlasem: „Chlapče, vstaň!“ Mladík otevřel oči. Ježíš ho vzal za ruku, zvedl a přivedl k matce. Ta se se svým synem dlouho a radostně objímala a chválila přitom Boha. Dav oněměl úžasem. Lidé stáli tiše, jako by byli v přítomnosti samotného Boha.

Po nějaké době začali i oni jásat a oslavovat Boha. Říkali: „Velký prorok přišel mezi nás! Bůh navštívil svůj lid.“ Pohřební průvod se poté vrátil zpět do vesnice jako vítězoslavný zástup.

Ježíš, který stál u truchlící matky z Naim, soucítí i s námi při ztrátě někoho blízkého. Jeho slovo, které mrtvého chlapce povolalo k životu, má v dnešní době stejnou moc jako tehdy. Bible zaslibuje, že jednoho dne Ježíš probudí svým mocným slovem všechny mrtvé zpět k životu. Opět budeme moci obejmout své nejdražší!

Již dnes nás však mohou Ježíšova slova zachránit z duchovní smrti. Důvěřujeme-li jeho slovům, satan nás nemůže držet v duchovní tmě a hříšném způsobu života. Ježíš nám poskytne sílu k probuzení do nového života v souladu
s jeho vůlí.

Ježíš vzkřísil syna vdovy k pozemskému životu, ve kterém musel tak jako všichni lidé znovu prožívat bolest a zármutek. Jako každý člověk i on později opět zemřel. Ježíš nás ale ubezpečuje, že přijde den, ve kterém vzkřísí k věčnému životu všechny ty, kdo mu důvěřují a touží po radostném, opravdovém a šťastném životě. V Písmu říká: „ Jsem živ; byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s ním.“

Žijme touto nadějí!

K zamyšlení:

1. Proč Ježíš uzdravil sluhu římského důstojníka?
2. Když ti satan bude našeptávat, že jsi hříšník a nemůžeš doufat v Boží pomoc, co můžeš udělat?
3. Co pro nás může Ježíšovo mocné slovo vykonat dnes i v budoucnosti?
4. Kdyby Ježíš v dnešní době někoho vzkřísil, stali by se všichni lidé přítomni tomuto zázraku křesťany? Proč ano, proč ne?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 8,5–13; L 7,1–17; J 4,48; Tt 3,5; J 1,9; Mt 28,18; Zj 1,18; Žd 2,14–15;
Ef 5,14; Ko 1,13; Ř 8,11; 1 Te 4,16–17