2. kapitola - Izraelský národ

„Přišel na zem, kterou stvořil, a k lidem, které miloval, ale oni ho nepřijali.“
(Janovo evangelium 1,11)

Po více než tisíc let židovský národ očekával příchod zaslíbeného Zachránce, Mesiáše. Byla to jeho největší naděje. V písních a proroctvích, při bohoslužbách v domovech i v chrámu si lidé připomínali jeho jméno, moc a zaslíbení.

Bůh vyvolil a vyzval Izraelce k tomu, aby mezi národy zachovávali znalost Božího zákona, symbolů a proroctví poukazujících na příchod Mesiáše. Přál si, aby se stali požehnáním pro celý svět. Na Boží výzvu odešel Abraham z města Ur u řeky Eufrat a putoval na různá místa v Mezopotámii. Josef svědčil o pravém Bohu ve starobylém Egyptě, Daniel hlásal pravdu o Bohu na babylonském dvoře. Židovský národ měl poznání o Bohu předávat dalším národům. Všichni lidé na světě se tak měli dozvědět o jediném a pravém Bohu v nebesích, o jeho lásce k lidem a záměru s naší planetou.

Bůh zaslíbil Abrahamovi, že díky jeho pevné víře obdrží požehnání lidé všech národů. Stejné zaslíbení bylo dáno také Hebrejům, Abrahamovým potomkům. Izraelci se však od svého poslání nechali svést. Od chvíle, kdy vstoupili do země Kanaánské v Mezopotámii, nedbali na Boží přikázání a následovali životní styl pohanských národů. Bůh k nim posílal proroky, aby jim ukázal na důsledky jejich nevěry a přivedl je zpět k původnímu poslání, ale marně. Ostatní národy je časem ovládly. Přestože Izraelci svých činů litovali a opět Boha následovali, pocit provinění netrval dlouho.

Díky věrnému následování Boha by se stali nejobdivovanějším národem světa, ke kterému by všichni vzhlíželi s úctou. Avšak kvůli jejich vzpurnosti a nevěře musel být plán záchrany uskutečněn prostřednictvím těžkostí a utrpení.

V průběhu dějin byl izraelský národ dobyt Babylonem a následně rozprášen do mnoha zemí. V čase soužení začalo hodně Židů znovu Boha uctívat a předávat jeho poselství světu. Mnoho upřímných lidí vyznávajících pohanská náboženství se tak dozvědělo o pravém Bohu a uvěřilo v zaslíbeného Mesiáše.

Židovští vyhnanci, kteří věřili Bohu a žili v souladu s jeho vůlí, byli mnohdy v pohanských zemích ponižováni, pronásledováni
a vězněni. Někteří z nich zemřeli násilnou smrtí, neboť odmítali účast na pohanských rituálech a svátcích. Častokrát je přivedli před vladaře, kde vydali svědectví o Bohu. Někteří vládci přitom uznali nejvyšší moc a postavení Boha židovských zajatců.

Izraelitům bylo po dlouhé době zajetí dovoleno vrátit se zpět do jejich země a znovu vybudovat město Jeruzalém. Navrátilci došli k přesvědčení, že po tolika vpádech cizích národů na jejich území mají naději na prosperitu a klidný život jen tehdy, pokud budou dodržovat Boží nařízení. To však nebyla poslušnost založená se na lásce k Stvořiteli – byli vedeni sobeckými motivy. Uctívali Boha proto, aby jejich národ učinil silným a neporazitelným. Místo toho, aby světu předávali pravé poznání Boha, stranili se ostatních národů pod záminkou vyhnout se pokušení, nesprávným naukám a modlářským zvykům.

Použili Boží nařízení dané Mojžíšovi, zakazující spojovat se s pohany, a zneužili ho jako výmluvu k postavení pomyslné zdi, která je oddělovala od ostatních národů. Židé považovali město Jeruzalém za nebe a toužili po velikosti a moci svého národa. Nepřáli si, aby Bůh prokázal přízeň jakémukoli jinému národu.

Formální náboženství

Po návratu z babylonského zajetí Izraelci budovali po celé zemi synagogy, ve kterých uctívali Boha a kde kněží a náboženští učitelé vyučovali Božímu slovu. Otevíraly se i školy s výukou náboženství, umění a vědy. Ty se však brzy odchýlily od svého původního záměru. Také do bohoslužby se postupně vmísilo mnoho pohanských zvyků, s nimiž se Izraelci seznámili ve vyhnanství.

Důsledkem povrchního uctívání Boha bylo zastření pravého významu obřadů v chrámu. Byl to Ježíš, kdo je ustanovil. Jednotlivé předměty a úkony prováděné v chrámu byly symbolem jeho služby lidem. Živé a duchovně povznášející bohoslužby se časem staly formálními a lidé se začali více spoléhat na samotné obřady a oběti v nich přinášené než na Boha. Když si kněží a rabíni uvědomili, že se vytrácí pravý význam nařízení, obřadů a bohoslužeb, chtěli jejich smysl ochránit tím, že k nim přidávali svá další pravidla. Čím více pravidel a nařízení však lidé měli, tím více do jejich jednání pronikalo zákonictví a tím méně se u nich projevovala láska k lidem i k Bohu. Považovali se za svaté, ale jejich srdce byla naplněna náboženskou pýchou a pokrytectvím.

Díky těmto podrobným a mnohdy zbytečným nařízením se stalo nemožné zachovávat Boží zákon. Všichni ti, kdo si přáli věrně následovat Boha a snažili se dodržovat rabínská nařízení, trpěli. Ve svém srdci nenalézali pokoj a stále je pronásledovaly výčitky svědomí.

Lidé byli nešťastní. Satan jásal, protože se mu dařilo uskutečňovat svůj záměr. Úspěšně mátl ty, kdo chtěli porozumět Boží povaze. Náboženství Izraele bylo stále více formální a nesnesitelné. Satan doufal, že všichni přijmou jeho tvrzení o nepřiměřenosti Božích požadavků a o tom, že není možné je zachovávat. Všude rozhlašoval, že ani Izraelité nejsou schopni Boží zákon dodržet.

Očekávání Mesiáše

I přesto, že Izraelité očekávali zaslíbeného Mesiáše, nechápali jeho skutečné poslání. Nemysleli na své vysvobození z otroctví hříchu, ale chtěli být osvobozeni z područí Římanů. Vzhlíželi k Mesiáši jako k hrdinovi a dobyvateli, který vyžene Římany z jejich země a z izraelského národa vytvoří nejvlivnější národ světa. Na příchod opravdového Mesiáše tak nebyli připraveni a nakonec jej odmítli.

V době Ježíšova narození vládlo v izraelském národě následkem římského útlaku značné napětí. Rozpory mezi různými židovskými náboženskými a politickými skupinami se přiostřovaly. Židé sice měli svoji vlastní vládu, ale skutečná moc patřila Římanům, kteří si dokonce vyhradili právo jmenovat nebo odvolávat židovského velekněze. Úřad velekněze byl často získáván podvodem, úplatky či násilím. Židovští kněží se stali úplatnými a jednali nemorálně. Zbytek moci, kterou ještě měli, častokrát zneužívali pro své sobecké zájmy.

Obyčejní lidé trpěli. Museli se podřizovat mnohým požadavkům kněží a ještě odvádět Římanům vysoké daně, což vedlo k všeobecné nespokojenosti a častým vzpourám. Lidé se stávali chamtivými, neměli zájem o duchovní věci a k prosazení svých zájmů neváhali použít i násilí.

Zoufalý lid i představitelé národa vzhlíželi ke dni, kdy se objeví Mesiáš a obnoví izraelské království. Při četbě Písma přehlíželi místa ukazující na prostou a pokornou povahu Mesiášova prvního příchodu a uvažovali jen nad texty hovořícími o majestátnosti a slávě Ježíšova druhého příchodu. Rozum jim zatemnila pýcha. Výklad proroctví si upravili tak, aby vyhovoval jejich sobeckým představám a plánům.

K zamyšlení:

1. Jaký měl Bůh původní záměr s izraelským národem?
   Jak tento záměr naplnili Abraham a Daniel?
2. Proč Izraelci nerespektovali Boží přikázání a následovali životní styl pohanských národů?
3. Z jakých pohnutek dodržovali Izraelité Boží nařízení po návratu z vyhnanství do vlasti?
4. Jak satan zmalomyslňoval lidi, kteří chtěli věrně následovat Boha?
   Co způsobilo, že se z náboženství stalo nesnesitelné břemeno?
5. Izraelité si výklad proroctví o Mesiáši upravili tak,
   aby vyhovoval jejich sobeckým představám a plánům.
   Může podobné nebezpečí hrozit i nám v dnešní době?

Biblické texty k tomuto tématu:

Gn 12,2.3; Gn 41,38–41; Da 2,46.47; Dt 4,5.6; Dt 26,19; Dt 28,10; Iz 56,7