9. kapitola - Nelehké roky dospívání

„ Jak si mladík duši čistou uchrání?
Slovem tvým když řídí svoje chování.“
(Žalm 119,9)

Život každého židovského dítěte byl ovlivňován rabínskými pravidly a nařízeními, jejichž dodržování bylo důsledně vyžadováno. Ježíš měl k těmto pravidlům jiný postoj než ostatní. Už od svého dětství žil čistým životem a rozhodoval se na základě Písma. Pokud nařízení rabínů nebyla v souladu s Božím slovem, nebral na ně ohled. Když se ho ptali proč, odpovídal: „V Písmu je přece psáno…“

Později, jako mladík, začal chápat společenská pravidla a uvědomil si, že mnohá z nich jsou v rozporu s Božími požadavky. Spousta lidí nevěděla, co Písmo učí, a řídili se jen uznávanými zvyklostmi.

Ježíš si velice přál ukázat lidem pravé uctívání Boha. Chtěl, aby poznali, že není správné spojovat lidské tradice s Božím zákonem nesobecké lásky. Nenapadal však výuku učitelů v synagogách, ani je neodsuzoval, jejich učením se jednoduše neřídil.

Měl mírnou a tichou povahu a učitelé si mysleli, že jej snadno ovlivní. Mnohokrát se ale přesvědčili, že je Ježíš v porozumění Božího slova předčí. Jejich hrdost a pýcha jim však zabraňovaly přijmout jeho výklady a rady.

Tvrdili, že vysvětlovat Písma je jejich úloha a on se musí řídit danými nařízeními. Když viděli, že s ním nic nesvedou, šli si na něj stěžovat Josefovi a Marii.

Ježíš měl již v mladém věku svůj vlastní úsudek. Nic, ani jeho láska a úcta k rodičům, jej nedokázalo odvést od poslušnosti Božího slova. Rabíni mu stále ztrpčovali život, čímž se učil vytrvalosti a tichosti.

Ježíšovi bratři, synové Josefa, souhlasili s rabíny, že by se tradicím měla dávat stejná váha jako Božímu slovu. Zlobili se na Ježíše, že s nimi nesouhlasí, ale současně je udivovala jeho bystrost, odvaha a moudrost, s jakou námitkám rabínů čelil.

Ježíšův zájem o člověka

Také farizejové se Ježíšovým přístupem cítili pohoršeni. Tato skupina kněží a starších lidu patřila k vůdcům Izraele. Zastávali názor, že opravdové náboženství je svaté a nehodí se pro všední život. Svatost pro ně znamenala oddělení se od druhých a současně nadřazenost nad ostatními.

Ježíš se ale druhých pod záminkou svatosti nestranil. Setkával se s obyčejnými lidmi, zajímal se o jejich život a pomáhal jim v jejich nouzi a těžkostech. Ukazoval, že pravé náboženství není určeno pro zvláštní chvíle. Farizejové z toho měli výčitky svědomí, a protože Ježíš nepřijal jejich postoj, začali jej nenávidět.

Pokaždé, když Ježíš viděl někoho v nouzi, pomohl. Měl málo peněz, ale byl ochoten rozdělit se s hladovým člověkem o svůj poslední kousek chleba. Když si všiml, jak jeho bratři hrubě mluví s chudými nebo hříšnými lidmi, našel si čas, aby tyto trpící lidi vyhledal a povzbudil je. Pomáhal jim a přitom s nimi mluvil o Boží lásce. Tito lidé na jeho slova nikdy nezapomněli.

Ježíšovy bratry to uráželo. Byli starší, a tak byli přesvědčeni, že by je měl poslouchat. Nařkli ho, že je namyšlený a že se považuje za moudřejšího a lepšího než jsou oni, učitelé, kněží a vůdci lidu. Ježíš snášel jejich osočování s tichostí a pokorou. Jeho bratři vzhlíželi k rabínům, a ne k Bohu. Formální zbožnost a obřady neměly sílu změnit jejich životy. Dbali na náboženské detaily, ale podstatné věci jako spravedlnost a milost opomíjeli.

Problémy v rodině

Ježíš měl své bratry velmi rád a vždy s nimi jednal laskavě. Oni ale jeho jednání častokrát nechápali. Není ani divu, vždyť Ježíšův život byl plný protikladů.

Byl Syn Boží a současně bezbranné dítě. Byl Stvořitelem světa, patřilo mu vše na zemi, ale během svého pozemského života trpěl chudobou. Měl důstojnost, a přesto byl oproštěn od lidské pýchy. Nechtěl lidskou slávu a moc, protože mu přinášelo radost, když mohl sloužit druhým.

Ježíš nenáviděl pouze jedinou věc – hřích. Byl zarmoucený, když viděl, jak se k sobě lidé nehezky chovají. Svým životem odsuzoval zlo a to mu způsobovalo potíže. Lidé se vysmívali jeho nesobeckosti a kvůli jeho shovívavosti a laskavosti ho označovali za slabocha.

Ježíš zažil všechnu hořkost života. Někteří lidé jej chtěli očernit a rozšiřovali pomluvy ohledně jeho narození. Poukazovali na to, že jeho matka byla těhotná, ještě než si vzala Josefa. Kdyby na ně Ježíš reagoval třeba jen jediným zlým pohledem nebo slovem, selhal by v tom, kvůli čemu přišel na svět – aby nám byl dokonalým příkladem. Zmařil by tím plán záchrany lidstva.

Satan si toho byl vědom a neustále se snažil Ježíšovi ztrpčovat život. Při každém pokušení měl však Ježíš na paměti: „V Božím slově je psáno…“

Mnozí lidé vyhledávali Ježíšovu přítomnost, jiní se ho stranili, jak jen mohli, neboť je jeho čistý život obviňoval ze špatností. Někdy ho bratři nebo kamarádi zvali k tomu, aby se přidal k jejich rozpustilé zábavě. Když se k nim nepřipojil, pokládali ho za zbabělce. On jim vysvětloval, že je lepší dělat něco smysluplného než zahálet.

Neztrácel odvahu a neoplácel, když jej druzí zraňovali. Zdálo se, jako by žil v jiném světě, obklopen nebeskou atmosférou.

Nelehký úděl

Od okamžiku, kdy jej rodiče našli v chrámě, bylo pro ně jeho jednání tajemstvím. Zdál se jim ve všem jiný. Ježíš prožíval nejšťastnější chvíle, když na procházce v přírodě hovořil s Bohem. Za časného rána sedával na klidných místech, přemýšlel o Bohu a o svém životě, četl Písmo a modlil se.

Po celý život si Ježíš velmi vážil své matky a měl ji moc rád. Marie věřila, že její dítě je zaslíbený Mesiáš, neodvážila se však o tom mluvit před ostatními. Snažila se pro Ježíšův rozvoj vytvořit dobré podmínky. Věděla, že klidný domov a péče matky jsou důležitými předpoklady pro utváření povahy dítěte. Když Ježíš trpěl, prožívala jeho utrpení spolu s ním. Častokrát viděla, jak nehezky se k němu někteří lidé chovali. Tehdy chtěla zasáhnout a Ježíše bránit.

Někdy přišly i chvíle pochybností, poněvadž Ježíšovi bratři a mnozí ostatní nevěřili, že Ježíš je Mesiáš. Marie si ale vždy připomněla, co předcházelo jeho narození a jaký život Ježíš prožívá. Viděla, jak se obětuje pro druhé a svou přítomností prozařuje jejich domov i městečko. Pozorovala jeho ryzí charakter mezi hrubými, lhostejnými a zlými lidmi, mezi pohanskými vojáky, hříšnými obyvateli Samaří a nevzdělanými venkovany. Viděla, jak Ježíš nezištně pomáhá lidem a jak díky jeho laskavým slovům a opravdovému zájmu tito lidé přijímají Boha.

V dětství a dospívání se Ježíš častokrát cítil osamělý. Nesl tíhu poznání, že On je jedinou nadějí pro lidstvo. Věděl, že pokud lidé nepoznají pravdu o Bohu a nerozhodnou se ve svých životech ke změně, budou pro věčnost ztraceni. Stěží si dokážeme představit, jak těžce na něho toto břemeno doléhalo. Ježíš byl pevně rozhodnutý nést svůj úděl, aby lidem přinesl záchranu pro věčné nebeské království.

K zamyšlení:

1. Jak Ježíš obvykle reagoval, když ho lidé nutili, aby se řídil učením rabínů?
2. Co je to svatost? Jaké bylo pojetí svatosti u farizejů?
3. Jaké protiklady se dají vysledovat v Ježíšově životě?
4. Jak bychom mohli i my prožívat život prodchnutý nebeskou atmosférou?

Biblické texty k tomuto tématu:

Ž 119,1–3; Ž 119,9; Ž 119,14–16; Jb 28,28; Př 3,1–8