65. kapitola - Opětovné očištění chrámu

„Je psáno, že tento chrám je svaté místo určené k modlitbám,
a vy jste z něho učinili tržiště.“
(Lukášovo evangelium 19,46)

Již v počátku svého působení Ježíš vyhnal z chrámu směnárníky a prodavače, poněvadž znesvěcovali Boží příbytek. Nyní, ke konci své pozemské služby, se opět vrátil do chrámu a zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Bohoslužby byly narušovány zvuky zvířat, cinkáním mincí a hádkami o ceně. Kněží se na obchodech aktivně podíleli. Propadli touze po zisku a z Božího pohledu si počínali podobně jako zloději.

Během každoročních Velikonoc a svátku stánků bylo zabíjeno mnoho zvířat. Izraelcům však tyto oběti zevšedněly. Lidé téměř zapomněli, že pravou příčinou obětování zvířat jsou lidské hříchy a že všechny obětované dary znázorňují Beránka Božího, Mesiáše, který svou krví prolitou za hříchy všech lidí všech dob zachrání svět. Bezduchou bohoslužbou nemohli Boha uctít.

Už dříve Ježíš promlouval prostřednictvím proroků k židovskému národu a varoval ho před formálními obřady a přehlížením lidí v nouzi. Nyní toto varování zopakoval osobně. Mnozí považovali Ježíše za svého krále, jako král teď musel jednat. Věděl, že se nečestní kněží nezmění, chtěl však lidem podat další důkaz, že je Mesiáš.

Přísně se rozhlédl po znesvěceném chrámovém nádvoří. Jeho pohledu si po chvíli všiml každý. Přítomní na něho upřeně hleděli a nádvořím zavládlo ticho. Z jeho lidské podoby začalo vyzařovat božství. Lidé nacházející se v jeho blízkosti ihned poodstoupili. Ježíš zůstal obklopen pouze několika svými učedníky.

Po chvíli naprostého ticha mocně prohlásil: „ Je psáno, že tento chrám je svaté místo určené k modlitbám, ale vy jste z něho učinili tržiště.“ A zvolal: „Pryč s tím!“

Před třemi roky se kněží cítili zahanbeni, když před Ježíšem z chrámu utekli. Předsevzali si, že se něco takového už nebude opakovat. Nyní však byli vyděšeni ještě více než tehdy. Nakonec se dali společně s obchodníky na zběsilý útěk a poháněli před sebou zbylý dobytek.

Cestou se prodírali davem poutníků pátrajících po Ježíši. Jakmile jim kněží začali horlivě vyprávět, co se právě odehrálo v chrámě, někteří z nich raději dále v cestě nepokračovali. Ostatní poutníci se ale odradit nenechali, neboť toužili po setkání s Ježíšem, a tlačili se dále vpřed. A tak se chrámové nádvoří brzy zaplnilo nemocnými a trpícími, které Ježíš uzdravil.

Mezitím se situace uklidnila. Kněží a přední muži národa opatrně vkráčeli zpět do chrámu. Mysleli si, že dav již prohlásil Ježíše králem. Ke svému překvapení však uviděli uzdravené nemocné, slepé a chromé, jak hlasitě chválí Boha.

Nejradostněji a nejhlasitěji ze všech chválily Boha děti. Ježíš je bral do náruče a uzdravoval je. Stejně jako předešlý den volaly: „Sláva našemu králi! Sláva Mesiáši!“ Mávaly přitom palmovými větvemi.

Jejich slova opět silně pobouřila kněze. Začali prohlašovat, že dětský jásot znesvěcuje Boží dům. Obořili se na Ježíše: „Což neslyšíš, co ty děti říkají?“

Ježíš jim odpověděl: „Ale ovšem! Což jste nečetli v Písmu: Z úst dětí připravil sis chválu?“

Odpověď na otázku

Kněží a farizejové byli nadmíru rozhořčeni. Ježíš i dříve prováděl zázraky, nikdy však nejednal jako král. Toho dne se ale na něj nikdo neodvážil vztáhnout ruku. Druhý den ráno se shromáždila nejvyšší rada. Domluvili se, že Ježíše přimějí k prohlášení, na jehož základě by ho konečně mohli odsoudit.

V chrámu se ho kněží zeptali: „Kdo tě pověřil k takovému jednání a jakým právem?“

Ježíš odvětil: „Řeknu vám to, ale nejprve odpovězte vy na moji otázku: Křtil Jan z pověření Boha nebo lidí?“

Položenou otázkou je zaskočil. Pochopili, že se sami chytili do pasti, a začali se dohadovat: „Odpovíme-li, že byl od Boha, namítne nám, proč jsme tedy nevěřili jeho slovům. A jestliže odpovíme záporně, pak abychom se báli davu, protože Jana všichni považují za proroka.“

Nakonec odpověděli: „Nevíme.“

Ježíš jim tedy řekl: „Ani já vám neřeknu, kdo stojí za mnou.“

Odpůrci byli ze svého nezdaru očividně zklamáni a neopovážili se dále ptát. Přihlížející lidé pozorovali umlčené pyšné muže a zaradovali se. Mnozí svědci této rozpravy se po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání stali jeho následovníky.

Ježíš chtěl kněžím předat důležité ponaučení. Pokrytecky popírali svědectví Jana Křtitele, a proto jim sdělil následující podobenství: „ Jak byste rozsoudili tento případ? Jeden muž měl dva syny a řekl jednomu z nich: ‚ Jdi dnes pracovat na vinici!‘ On však odpověděl: ‚ Nechce se mi!‘ Potom si to ale rozmyslel a šel. O totéž požádal druhého syna. Ten řekl ‚ Ano, půjdu.‘, ale nešel. Který z těch dvou synů poslechl svého otce?“

Bez váhání odpověděli: „Ten první.“

Upřeně se jim zahleděl do očí a vážným hlasem prohlásil: „Právě tak vás podvodníci a prostitutky předbíhají do Božího království. Jan Křtitel vám ukázal správnou cestu k pokání; vy jste na něj nedali, ale tihle lidé ano. Ani to vás nezahanbilo a stejně jste neposlechli.“

Bylo zřejmé, že první syn znázorňoval v příběhu všechny, kdo se drží hříšného způsobu života a neberou Boha vážně. Když k nim Jan Křtitel promluvil, litovali svých činů, přehodnotili svůj život a své rozhodnutí nového začátku vyjádřili křtem. Druhý syn se choval jako kněží a vůdci lidu, kteří předstírali, že poslouchají Boha, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.

Kněží ani vůdci lidu nedokázali Ježíši oponovat a on pokračoval: „Nyní si poslechněte jiný příběh: Byl jeden hospodář, který založil vinici. Obehnal ji plotem, zřídil v ní lis a postavil věž pro hlídače. Pak vinici pronajal vinařům a odcestoval. V době vinobraní poslal k vinařům své zástupce, aby vybrali jeho podíl. Vinaři je však popadli, jednoho zbili, druhého utloukli a dalšího ukamenovali. Hospodář pak poslal další muže; tentokrát jich bylo více. Ale vinaři s nimi naložili stejně. Nakonec k nim tedy poslal svého syna. Myslel si, že alespoň před ním budou mít respekt. Ale když jej viděli přicházet, řekli si: ‚ To je dědic! Zabijme ho a vinice bude naše!‘ Popadli ho, vyvlekli z vinice ven a zabili. Co myslíte, že udělá hospodář s těmi vinaři, až se vrátí?“

Odpověděli mu: „Ty zlé muže zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět jeho podíl.“

V tu chvíli jim došlo, že svým výrokem odsoudili sami sebe. Stejně tak, jako měli vinaři odvádět úrodu, měl židovský národ ctít Boha zachováváním jeho přikázání. Stejně tak, jako vinaři zabili hospodářovy služebníky, zabíjeli Izraelci Bohem poslané proroky. Vyvrcholení příběhu je zřejmé: Hospodářův syn představoval Ježíše, jemuž ukládali o život. Záhuba nakonec postihne ty, kteří se podíleli na Ježíšově utrpení a smrti.

Úhelný kámen

Ježíš se smutně podíval na kněze a farizeje a řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: Kámen, který stavitelé zavrhli, se nakonec stal tím nejdůležitějším, neboť na jeho základu spočívala celá stavba?

Bůh vám odejme správu nad svým královstvím a svěří ji těm, kdo činí jeho vůli.“

A dodal: „Kdo ten kámen nedá na pravé místo, zakopne o něj, anebo jej ten kámen rozdrtí.“

Naslouchající pochopili, že mluví o nich. Nejraději by ho zatkli a umlčeli, ale báli se davu, protože všichni považovali Ježíše za proroka.

Kámen symbolizuje Mesiáše, jeho pevnost, odolnost, stálost. Každý se na něj může plně spolehnout a na jeho základě vybudovat svůj vlastní život. Může na něj složit tíživá břemena i trápení a upnout k němu svou naději. Ti, jež na něho spoléhají, nebudou zklamáni.

K zamyšlení:

1. Proč Izraelcům zevšedněly oběti přinášené v chrámu?
2. Jaké otázky položil Ježíš členům nejvyšší rady?
3. Koho v podobenství představuje první a koho druhý syn?
4. Co znamená Ježíšův výrok „Kdo ten kámen nedá na pravé místo, zakopne o něj, anebo jej ten kámen rozdrtí.“?
5. Jednáme spíše jako první nebo jako druhý syn v podobenství?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 21,12–16; Mt 21,23–46; Mk 11,15–19; Mk 11,27–33; Mk 2,1–12; L 19,45–48; L 20,1–19; 1S 15,22; Iz 1,10–12.16.17; Ž 118,26; Za 9,9; Mt 21,9; L 7,30; Iz 5,4; Iz 8,13–15; Iz 28,16; 1 Pt 2,3–8; Iz 53,3