29. kapitola - Ježíš a sobota

„Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“
(Markovo evangelium 2,27)

V šesti dnech Bůh stvořil vše, co existuje na nebi i na zemi. Pohlédl na své vykonané dílo a viděl, že je velmi dobré. V sedmém, posledním dnu týdne, nazvaném sobota, Bůh s radostí z dokončeného díla odpočinul. Tomuto dnu požehnal a od těch ostatních jej kvůli zvláštnímu účelu oddělil. Každá sobota je připomínkou Boží lásky a stvořitelské moci.

Celé stvoření bylo uskutečněno prostřednictvím Božího Syna. Sedmý den je tedy památníkem v čase, který je vyjádřením Ježíšovy lásky a moci. Chvíle sobotního dne jsou určeny k prožívání velmi úzkého společenství s Ježíšem. Jeho poselství lásky můžeme zaslechnout v ptačím zpěvu, šumění stromů i v hudbě mořských vln. Sobota nám poskytuje čas k vyjádření vděčnosti a chvály Bohu za jeho úžasnou tvořivost a nesmírnou moc. Také nás podněcuje, abychom si uvědomili, že Stvořitel, který učinil tento svět a každého člověka, nás miluje a chce, abychom mohli být s ním.

Následovníci Boha již od stvoření země pamatovali na sobotní den a těšili se z požehnání, která s sebou jeho zachovávání přináší. Postupně ale začalo docházet k mravnímu úpadku a lidé ztráceli víru. Poznání Boha a jeho vůle sláblo. Na hoře Sínaj Bůh lidem znovu připomněl důležitost zachovávání sobotního dne spolu s ostatními přikázáními Desatera. Izraelci však věděli o svatosti soboty dávno předtím, než k Sínaji došli. Již cestou k této hoře totiž sobotu zachovávali. Stejně tak jako ostatní přikázání Desatera nebylo ani přikázání o sobotě určeno výhradně Izraelcům, nýbrž celému světu. Principy Božího zákona platí pro každého člověka v každé době.

Sobota bude znamením stvořitelské moci a zachraňující lásky tak dlouho, dokud bude slunce vycházet a zapadat. V tento den bude Bůh oslavován také po konečném odstranění zla a obnovení země Stvořitelem do původní podoby.

Nesprávné chápání významu soboty

Všichni opravdoví Ježíšovi následovníci, spoléhající na jeho milost a spravedlnost, mohou docenit pravý význam a svatost sobotního dne. Když se Boží lid odklonil od původního plánu záchrany a pravidel života daných Bohem, brzy ztratil význam dne odpočinku ze zřetele. Během staletí židovští vůdci navršili na sobotní den tolik ustanovení a pravidel, že z něj udělali břemeno pro každého, kdo jej zachovával.

V Ježíšově době bylo zachovávání soboty natolik vzdáleno původnímu záměru, že svědčilo spíše o lidském sobectví, pýše a svévoli než o Boží lásce. Přísná rabínská pravidla o sobotě vytvářela dojem, že Bůh vydává zákony, které se nedají dodržet. Lidé si Boha představovali jako tvrdého diktátora. Svým jednáním dávali rabíni najevo, že zachovávání soboty podle Božích požadavků vyžaduje přísnost a neústupnost.

Ježíšovým posláním bylo tyto nesprávné názory vyvrátit a znovu lidem představit pravdu o Bohu a sobotě. Ježíš zachovával sobotní den v souladu s Písmem. Nepodřídil se rabínským požadavkům a pravidlům, což vedlo k mnohým rozpravám mezi ním a náboženskými vůdci.

Ponaučení o zachovávání soboty

Jednou v sobotu šel Ježíš se svými učedníky polem s dozrávajícím obilím. Někteří učedníci měli hlad, a tak začali trhat klasy, mnuli je v dlaních, aby z nich získali zrna, a jedli je.

V kterýkoli jiný den týdne by tomu nikdo nevěnoval pozornost. Podle tehdejších zvyků si mohl každý, kdo procházel polem, sadem nebo vinicí, něco utrhnout a sníst. V sobotu to však bylo považováno za porušení zákona, neboť se na takovou činnost pohlíželo jako na sklizeň obilí.

Zvědové neustále pozorující Ježíše a učedníky na to okamžitě upozornili. „Podívej se,“ řekli Ježíši, „tvoji žáci dělají, co je v sobotu zakázáno!“ Když Ježíše obvinili z porušení soboty u rybníku Bethesda, obhajoval se tím, že je Boží Syn a jedná v souladu s vůlí svého Otce. Tentokrát byli obviněni jeho učedníci. Jejich jednání Ježíš začal hájit příběhy z Písma o lidech sloužících Bohu.

„Cožpak jste nečetli, co udělal král David, když on a jeho družina byli hladoví? Jak vešli do chrámu a jedli posvátné chleby, které směli jíst jen kněží?“ A přidal další příklad: „Nebo jste nečetli v Mojžíšově zákoně, že kněží v chrámu slouží v sobotu? Porušují sobotní klid, a přesto jsou bez hříchu.“ Na závěr dodal: „Pravím vám, že je tu někdo, kdo je víc než chrám.“

Pokud bylo přijatelné, aby král David jedl se svými muži chléb určený pro službu v chrámu, když měl hlad, potom bylo v pořádku i to, když si Ježíšovi učedníci v sobotu natrhali klasy a jedli jejich zrna.

Ježíš shrnul význam soboty slovy: „Sobotní klid má přece sloužit člověku, a ne aby předpisy lidi zotročovaly.“ Ježíšovým posláním bylo zachránit lidstvo. Každá práce, každý čin, který je vykonán v souladu s tímto posláním, sobotní přikázání neporušuje.

A dodal: „ Já, jako Syn člověka, který přišel z nebe, stojím nade všemi zákony, i nad dodržováním soboty.“ Jako nejvyšší soudce prohlásil, že jednání učedníků bylo v souladu se sobotním přikázáním.

Uzdravení v sobotu

V jinou sobotu, když Ježíš vstoupil do synagogy, uviděl člověka s ochrnutou rukou. Farizejové začali Ježíše ihned sledovat. Vyčkávali, zda ho uzdraví, poněvadž chtěli Ježíše obžalovat z porušení nařízení o dni odpočinku. Ježíš věděl, jak smýšlejí, ale neváhal zbořit zeď předsudků a vyzval postiženého, aby předstoupil před celé shromáždění. Pak se farizejů zeptal: „Co se smí v sobotu? Mohou se konat dobré skutky, nebo se má páchat zlo? Je možné zachránit život, nebo jej zničit?“

Podle židovské tradice se totiž zlo spáchalo tehdy, pokud někdo odmítl zachránit člověku život. Na takový přečin bylo nahlíženo podobně jako na vraždu. Farizejové přesně věděli, kam Ježíšova otázka míří, a proto mlčeli.

Ježíš jim tedy položil další otázku: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovci a ta by spadla v sobotu do rokle, nepodnikli byste vše, abyste ji vytáhli? Oč cennější je člověk! Proto je správné dělat dobro i v sobotu.“

Na tyto otázky se nikdo neodvážil odpovědět. Věděli, že má pravdu, a báli se mu odporovat. Uvědomili si, že Ježíš napadá jejich předpisy a nařízení oprávněně, pokud jim tvrdí, že by v sobotu pomohli zvířeti v nouzi, ale člověka by ponechali bez povšimnutí. Takovým způsobem se projevuje každé falešné náboženství. Začíná touhou po sebevyvýšení a končí pohrdáním některými lidmi, skupinami lidí nebo celými národy. Naproti tomu Ježíšovo evangelium vede k opravdovému zájmu o druhé, k všímání si jejich potřeb a k mírnění či odstraňování utrpení. Ukazuje, že každý člověk má obrovskou hodnotu, neboť byl zachráněn prolitou krví Ježíše Krista.

Mlčení farizejů naplnilo Ježíše spravedlivým hněvem. Byl roztrpčen jejich lhostejností k lidskému utrpení. Postiženému člověku řekl: „Zvedni svou ruku!“ A ten ji zcela zdravou okamžitě pozvedl.

Farizejové byli otřeseni. Opustili synagogu a šli se domluvit, jak Ježíše odstraní. Jak hluboká propast stála mezi jejich zaslepeným smýšlením a Ježíšovými pohnutkami, když v sobotu plánovali, jak jej zahubí, zatímco on uzdravoval nemocné a chromé!

Uzdravením ochrnuté ruky Ježíš zavrhl nesmyslná farizejská pravidla a vyvýšil pravý význam čtvrtého přikázání Desatera. Ani Ježíš, ani jeho učedníci neporušili přikázání o sobotě. Vždyť Ježíš Kristus byl živým představitelem Božího zákona. Stvořitel poskytl každému člověku Desatero jako návod k prožívání úzkého vztahu s Bohem a šťastného vztahu s ostatními lidmi. Součástí Desatera je i přikázání o sobotě, jehož význam se ani po Kristově smrti nezměnil.

Sobota přináší požehnání všem, kdo touží po přednosti trávit její vzácné chvíle s Pánem Ježíšem. Je dobou radosti pro toho, kdo ji vnímá jako symbol Ježíšovy stvořitelské a zachraňující moci. Pouze při vědomí Ježíšovy lásky a milosti je zachovávání sobotního dne odpočinku radostí. Sobotní klid připomíná ztracený pokoj ráje a ukazuje, jak nádherná atmosféra bude jednou vládnout v nebi.

Bůh učinil sobotu pro člověka. Ježíš stvořil vše na nebi i na zemi a sobotu určil jako památník tohoto stvoření. Den odpočinku ukazuje na Ježíše jako na našeho Stvořitele i Zachránce.

K zamyšlení:

1. Které dva příběhy z Písma Ježíš použil, aby vyvrátil obvinění farizejů, že jeho učedníci porušovali nařízení o sobotním odpočinku?
2. Co vedlo prosté lidi, aby si Boha představovali jako tvrdého diktátora?
3. Farizejové by v sobotu pomohli zvířeti v nouzi, ale člověku ne.
   V čem je takové smýšlení a přístup podobný ve všech falešných náboženstvích?
4. Sobotní den je určen pro prožívání úzkého společenství s Ježíšem.
   Jak můžeme trávit tyto vzácné chvíle?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 12,1–14; Mk 2,27–28; Gn 1,31; Gn 2,3; Ez 20,20; Ex 16,28; Mt 5,18;
Iz 66,23; Ex 20,8; Ex 22,30; Dt 23,25–26; Iz 13,12; J 15,10; Iz 56,6–7; Ez 20,12;
Iz 58,13–14; Mt 11,28